V nyní posuzovaném případě městský soud vydal měsíc a půl poté, co matka s dítětem opustily společnou domácnost, kterou vedly se stěžovatelem, předběžné opatření, kterým upravil styk stěžovatele s dcerou na čtyři hodiny jednou za čtrnáct dní. Ústavní soud považuje za obecně nepřípustné, aby ze situace, kdy rodič s dítětem doposud sdílel společnou domácnost, se rozsah styku snížil na čtyři hodiny jednou za čtrnáct dní. Takové drastické omezení styku by muselo být odůvodněno velmi závažnými důvody. Za takové závažné důvody Ústavní soud obecně nepovažuje útlý věk dítěte. Neexistuje totiž žádný předem daný důvod k tomu, aby se otec nemohl plnohodnotně starat i o novorozence, natož o dítě ve věku jednoho roku.

Co se týče dalšího důvodu uvedeného městským soudem pro tak omezený styk, tak ani vzdálenost bydliště rodičů není sama o sobě důvodem omezení styku. Při rozhodování o styku také nelze totiž pominout, že to byla matka, která dítě ze společné domácnosti vytrhla. Takové jednání matky je protiprávní, neboť určení místa bydliště dítěte je součástí rodičovské odpovědnosti, která je sdílena oběma rodiči (viz § 858 občanského zákoníku). Jeden z rodičů tedy nemůže bydliště dítěte změnit proti vůli druhého rodiče (ROGALEWICZOVÁ, R. Právo rodiče na určení místa bydliště dítěte, Právník 4/2015, roč. 154, s. 296 - 307). Takové jednání by bylo ospravedlnitelné, pouze pokud by pro takový krok existovaly nějaké závažné důvody, jako například ochrana fyzické integrity rodiče nebo dítěte v případě domácího násilí ze strany druhého rodiče. Takové skutečnosti však nebyly matkou v návrhu na svěření dcery do péče ani tvrzeny, tím méně před soudem prokázány. Je tedy nespravedlivé, aby matka fakticky profitovala z toho, že dítě protiprávně odvezla do 200 km vzdáleného místa. Skutečnost, že jeden z rodičů protiprávně (jednostranně) změní bydliště dítěte je podstatnou okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování, komu dítě svěřit do péče a při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku. Například k předávání dítěte ke styku by mělo zásadně docházet v místě původního bydliště dítěte. Pro jiné rozhodnutí by měly existovat dostatečně závažné důvody, které by měly být v soudním rozhodnutí vysvětleny.

Nález Ústavního soudu České republiky I. ÚS 955/15

Z rozsudku Krajského súdu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci č. 36Co 261/2016:

II. Pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobit narušit školní docházku dítěte. Ve výjimečných případech může být důvodem k vyloučení střídavé péče i nevhodná či vůbec neprobíhající komunikace mezi rodiči, avšak nemůže se tak stát, aniž by se soudy pokusily zjistit příčinu stávajícího stavu komunikace a tento stav za pomocí vhodných opatření napravit a zlepšit. Dítě by pak mělo být svěřeno zásadně do péče toho z rodičů, který je více nakloněn ke komunikaci s druhým rodičem a který nebude bránit jeho styku s druhým rodičem.

Fakt, že matka proti otci vznáší řadu výhrad a nesouhlasí se střídavou péčí, nemůže být podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13) důvodem pro který by střídavá péče měla být v daném případě vyloučena.

Odvolací soud však zdůrazňuje, že pokud by matka odmítala komunikaci s otcem v záležitostech týkajících se péče o nezletilé, vystavuje se nebezpečí, že soud shledá střídavou péči nefunkční a pak přichází v úvahu výlučná péče toho z rodičů, který se v tomto směru chová odpovědněji a je schopen druhého rodiče respektovat.

Celý text rozsudku si môžete prečítať na http://www.striedavka.sk/01_custom_content/rozsudky/RozsudekKSUL36Co261_2016.pdf

Zaujímavú tlačová správu vydal Ústavný súd Českej republiky 7.8.2017. Týkala sa úpravy styku s maloletými deťmi a zákazu styku. Zo správy vyberáme:
"...Podľa názoru Ústavného súdu prišlo k porušeniu základných práv sťažovateľa na rodinný život a na starostlivosť o deti zaručených článkom 10 ods. 2 a článkom 32 ods. 4 Listiny základných práv a slobôd."

"Ústavný súd pripomenul, že pri rozhodovaní o úprave styku musia súdy vychádzať z toho, že právom oboch rodičov je v zásade rovnakou mierou sa o dieťa starať a podieľať sa na jeho výchove, s čím korešponduje aj právo samotného dieťaťa na starostlivosť oboch rodičov. Ak je rozhodnutím súdu dieťa zverené do starostlivosti jedného z rodičov, je spravidla vždy v najlepšom záujme dieťaťa umožniť mu stretávať sa s druhým rodičom v takom rozsahu, aby bol postulát rovnej rodičovskej starostlivosti čo najviac naplnený."

"Ústavný súd tiež uviedol, že indície škodlivého správania sťažovateľa stále nie sú tak vážne, aby ospravedlňovali neskôr vydaný úplný zákaz jeho styku s maloletými, ktorý musí byť vyhradený pre mimoriadne situácie. V prípade zatiaľ nepreukázaného rizika násilia mal najlepší záujem detí viesť krajský súd k tomu, aby bol sťažovateľovi do skončenia trestného stíhania umožnený aspoň asistovaný styk, ktorý by mu pomohol udržať s deťmi kontakt a zároveň by neutralizoval prípadné negatívne pôsobenie vedľajšej účastníčky na jeho vzťah s maloletými. Hrozba fyzického násilia zo strany rodiča je totiž porovnateľná s ujmou prameniacou zo straty väzieb k jednému rodičovi v dôsledku manipulácie druhým rodičom. Ak vedie jeden rodič svoje dieťa k nenávisti či zapreniu druhého rodiča, učí ho totiž vlastne nenávisti k sebe samému.

V danom prípade teda krajský súd nesplnil svoju povinnosť viesť rodičov ku konštruktívnemu riešeniu krízy ich rodiny. Úlohou štátnych orgánov (a to ako súdov, tak orgánov sociálno-právnej ochrany dieťaťa) je pritom zabrániť ako možnému fyzickému násiliu zo strany rodičov, tak tomu, aby bol jeden z rodičov z dôvodu možnej manipulácie druhým rodičom zo života dieťaťa eliminovaný."

Celú tlačovú správu si môžete prečítať na webe ÚS ČR:

https://www.usoud.cz/aktualne/statni-organy-maji-povinnost-hledat-reseni-predchazejici-jak-riziku-fyzickeho-nasili-n/

Text nálezu Ústavného súdu ČR I. ÚS 1079/17 si môžete prečítať na https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2017/I._US_1079_17_an.pdf

A nakoniec vyjadrenie sudkyne spravodajky Kateřiny Šimáčkovej: https://m.novinky.cz/articleDetails?aId=445601&sId&mId

"Maloletý je vekom starší, pričom od posledného rozhodnutia o úprave styku uplynula doba viac ako jedného roka, počas ktorej sa riadne a bez problémov realizoval doposiaľ upravený styk otca s maloletým, preto je v záujme maloletého, aby sa tento styk primerane rozšíril. Maloletý má vyše 3 a pol roka, pričom u detí v tomto veku sa výrazne formuje ich osobnosť a je priam nevyhnutné, aby v tomto veku bol udržiavaný pravidelný a rovnocenný osobný styk aj s druhým rodičom, ktorému dieťa nie je zverené do osobnej starostlivosti."

Rozsudok Krajského súdu v Trnave 10CoP/12/2016

"Jak vyplývá z výše uvedené ustálené judikatury Ústavního soudu, absence komunikace mezi rodiči nemůže být důvodem omezení práv jednoho z rodičů tím, že dítě je svěřeno do péče pouze jednoho z nich. To zejména pokud je svěřeno do péče toho rodiče, který je za špatnou komunikaci odpovědný. Podle názoru kolizního opatrovníka dětí v řízení před obecnými soudy Statutárního města Ostrava taková situace dokonce nastala v nyní posuzovaném případě, neboť podle něj je to matka, která bez pádného důvodu s otcem (stěžovatelem) nekomunikuje a neinformuje ho o dětech. Tím by fakticky došlo k „odměnění“ matky za její protiprávní chování. Nicméně i pokud vina na špatné komunikaci mezi rodiči je na straně obou rodičů, nelze tuto okolnost přičíst k tíži výhradně jednomu rodiči a svěřit dítě do péče pouze jednomu z nich. Obecné soudy naopak s ohledem na nejlepší zájem dítěte musí aktivně usilovat o zlepšení vztahu rodičů, a to například prostřednictvím nařízení účasti na mediačním řízení či rodinné terapii a nelze střídavou péči zamítnout proto, že se podle soudů rodiče mezi sebou nebyli schopni dohodnout."

Nález Ústavního soudu České republiky I. ÚS 3216/13

Úrady práce, sociálnych vecí a rodiny dlhodobo odmietali rodičom nahliadnutie do spisov, ktoré sa týkali ich vlastných detí v období, kedy bol ÚPSVaR ustanovený súdom za kolízneho opatrovníka v prebiehajúcom súdnom konaní. Vďaka OZ Otcovia.sk sa podarilo na Krajskom súde v Bratislave dosiahnuť rozsudok o tom, že ide protiprávne konanie úradov, ktoré týmto porušujú právo na informácie.

Pokiaľ vám pracovníci Úradov práce, sociálnych vecí a rodiny nechcú dovoliť nahliadnutie do spisovej dokumentácie vášho dieťaťa, môžete im predložiť nasledujúci rozsudok a upozorniť ich, že porušujú vaše právo na informácie.

Rozsudok KS BA o nahliadnutí so spisu UPSVaR

"...Vzájomná radosť rodiča a dieťaťa v blízkosti toho druhého je základným prvkom rodinného života. Je chránené článkom 8 Európskeho dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd, z ktorého vyplýva tiež pozitívny záväzok štátu chrániť záujmy rodiny a prispievať aktívne k udržiavaniu a obnovovaniu rodinnoprávnych väzieb. Vyhliadky na vytvorenie takýchto väzieb sa postupne znížia a napokon zaniknú, ak biologickému rodičovi a dieťaťu nie je dovolené stýkať sa alebo len tak zriedka, že žiadne prirodzené puto nemá nádej medzi nimi vzniknúť. Právo styku a zásady jeho správneho výkonu sa premietajú do judikatúry Európskeho súdu pre ľudské práva, ktorý opakovane konštatoval, že „je v záujme dieťaťa, aby udržovalo rodinné zväzky s odlúčeným rodičom a aby nebolo odtrhnuté od svojich koreňov a má právo na to, aby dostalo príležitosť rozvíjať svoj vzťah ku každému z rodičov a prejaviť svoje city skutočne slobodne bez akéhokoľvek vonkajšieho tlaku zo strany druhého rodiča“. ... Pri úprave styku by mala byť zachovaná proporcionalita rozloženia pri rešpektovaní rovnakých práv každého z rodičov a úprava stretávania pod tento rozsah v prípade, ak má rodič záujem o stretávanie v normálnom rozsahu t.j. 1/2 voľného času dieťaťa, je obmedzením stretávania a súd musí v rozhodnutí odôvodniť, aký záujem dieťaťa ho viedol k obmedzujúcemu rozsudku. Ak je oprávnený schopný sa o svoje dieťa riadne postarať po celú dobu stretávania a má na to vytvorené všetky podmienky, potom niet žiadneho zákonného dôvodu na to, aby bol tento styk akokoľvek obmedzovaný. Zásadne nemožno obmedzenie alebo zákaz styku vysloviťv prípade, ak uvádzané dôvody vyplývajú zo vzťahu medzi rodičmi, a nie zo vzťahu medzi rodičom a dieťaťom. Akékoľvek (aj oprávnené) výhrady jedného rodiča voči druhému rodičovi, ktoré sa týkajú jeho postoja ako partnera, nemôžu byť dôvodom na zásah do styku s dieťaťom. Takisto nemôže byť dôvodom na obmedzenie alebo zákaz styku len ničím neodôvodnená nechuť dieťaťa, najmä vtedy, ak indície smerujú k zámernému pôsobeniu preferenčného rodiča s cieľom vyvolať takéto správanie dieťaťa. Aj deti sú svojim rodičom povinné úctou a rešpektom, a táto povinnosť nemôže bezdôvodne zaniknúť, a to ani rešpektovaním všetkých práv dieťaťa. Ak teda súd nezistí také okolnosti v správaní oprávneného rodiča, ktoré by mohli viesť k zásahom do výkonu rodičovských práv a povinností, nemôže byť odmietanie dieťaťa samé osebe dôvodom na obmedzenie alebo zákaz styku. Práve naopak, v takomto prípade musí súd zvážiť širší záujem dieťaťa, ktorým je naplnenie cieľov jeho riadnej výchovy a urobiť všetky kroky smerujúce k tomu, aby sa eventuálne narušený vzťah medzi rodičom a dieťaťom obnovil, resp. prehĺbil. V prípade, ak má súd za preukázané, že príčinou odmietania je správanie preferenčného rodiča, potom by súd mal bez návrhu riešiť postoj tohto rodiča a nariadiť mu odborné poradenstvo podľa § 37 ods. 2 písm. d/ Zákona o rodine. Súd je povinný poučiť preferenčného rodiča o následkoch jeho pôsobenia na dieťa a ďalšie právne prostriedky, ktoré môže použiť, aby zabezpečil pre dieťa riadne naplnenie jeho práv, vrátane zmeny zverenia podľa § 25 ods. 4 Zákona o rodine."

Rozsudok Krajského súdu v Košiciach 8CoP/183/2015