"Konečně Ústavní soud dodává, že právo dítěte být slyšeno v každém řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, § 31 odst. 3 zákona o rodině), mu poskytuje možnost, aby v řízení projevilo své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají, a to buď přímo anebo prostřednictvím svého zástupce, případně prostřednictvím příslušného, zákonem zřízeného, orgánu. Nelze však přehlédnout, že konečné hodnocení (posouzení) zájmů nezletilého dítěte přísluší obecnému soudu, v jehož dispozici je i případný korektiv představ a názorů dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné, případné, resp. obecně prospěšné, a co nikoli; proto k názoru nezletilého dítěte soud přihlíží, a to s ohledem na jeho věk, rozumovou a citovou vyspělost (srov. Usnesení sp. Zn. III. ÚS 707/04, sp. Zn. IV. ÚS 288/04, sp. Zn. III. ÚS 2150/07)."
Z usnesení Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS ČR 3082/10 ze dne 17. 3. 2011:
Je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. Nález sp. Zn. II. ÚS 554/04). Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mino jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte (srov. Nález sp. Zn. III. ÚS 1206/09).
Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (srov. Usnesení sp. Zn. III.ÚS 464/04); současně nelze přehlédnout, že je povinností soudu respektovat i zásadu vyjádřenou v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle níž mají oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Opačný postup je v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a současně zásahem nejen do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě, do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny, ale i do práva dítěte a rodiče na navázání a udržování vzájemného pravidelného styku dle čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi (uveřejněné pod č. 91/2005 Sb. M. s. ).
Z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod bylo dovozeno konkrétně i právo rodiče na přijetí opatření za účelem jeho opětovného setkání s dítětem a též i povinnost vnitrostátních orgánů podniknout k tomu odpovídající kroky; je přitom povinností vnitrostátních orgánů přijmout k usnadnění styku rodiče s dítětem veškerá opatření, která je od nich možné v daném případě rozumně vyžadovat (srov. Rozhodnutí ESLP ve věci Ignaccolo-Zenid e proti Rumunsku, Přehled rozsudků ESLP č. 2/2000, str. 65, rozhodnutí ESLP ve věci Voleský proti České republice, Přehled rozsudků ESLP č. 5/2004, str. 253).
Právem dítěte proto je i právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, pokud jsou v zájmu dítěte (čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte, čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi); podmínka zájmu dítěte (resp. Nejlepšího zájmu dítěte) je pak podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva hlediskem stěžejním při hodnocení povinnosti státních orgánů použít všech vhodných forem donucovacích prostředků za účelem navázání (a udržení) styku mezi rodičem a dítětem (viz výše cit. Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku).
Konečně Ústavní soud dodává, že právo dítěte být slyšeno v každém řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, § 31 odst. 3 zákona o rodině), mu poskytuje možnost, aby v řízení projevilo své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají, a to buď přímo anebo prostřednictvím svého zástupce, případně prostřednictvím příslušného, zákonem zřízeného, orgánu. Nelze však přehlédnout, že konečné hodnocení (posouzení) zájmů nezletilého dítěte přísluší obecnému soudu, v jehož dispozici je i případný korektiv představ a názorů dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné, případné, resp. obecně prospěšné, a co nikoli; proto k názoru nezletilého dítěte soud přihlíží, a to s ohledem na jeho věk, rozumovou a citovou vyspělost (srov. Usnesení sp. Zn. III. ÚS 707/04, sp. Zn. IV. ÚS 288/04, sp. Zn. III. ÚS 2150/07).