"Obecně lze totiž konstatovat, že zájmem dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů, a není-li to možné, pak - v zásadě - právě toho z rodičů, který mimo jiné uznává roli a důležitost rodiče druhého v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten druhý je dobrým rodičem [poznámka: avšak za předpokladu, že z pohledu zájmu dítěte nepřevažují jiné skutečnosti svědčící naopak pro péči druhého rodiče]."
Nález Ústavního soudu ze dne 2. listopadu 2010 ve věci sp. Zn. I. ÚS 2661/10
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 2010, č. j. 17 Co 187/2010-485 a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2010, č. j. 0 P 274/2001-446, se zrušují.
Z odůvodnění
1. Stěžovatel se domáhal změny výchovy své nezletilé dcery A. M. tak, aby byla ve střídavé výchově obou rodičů (u každého po 2 týdny), anebo aby byla svěřena do výchovy jemu.
2. Původním rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2001, č. j. Nc 79/2001-12, byla schválena dohoda rodičů, podle níž nezl. A. byla svěřena do výchovy matky a otec se zavázal hradit výživné 1.300,- Kč měsíčně. Rozsudkem ze dne 29. 11. 2005, č. j. P 274/2001-112, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2006, č. j. 25 Co 152/2006-160, byl s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2006, č. j. 25 Co 152/2006-160, byl zamítnut návrh otce na změnu výchovného prostředí, byla schválena dohoda rodičů o rozsahu styku otce s dcerou (stěžovatel je oprávněn stýkat se s dítětem v každém lichém týdnu v roce od pátku 12h do následujícího pondělí 8h, po 4 týdny o letních prázdninách, 17. 11., v sudém roce po celé jarní a podzimní prázdniny a v blíže vymezený čas o Velikonocích a Vánocích). Rozsudkem ze dne 4. 12. 2005, č. j. P 274/2001-186, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2007, č. j. 20 Co 126/2007-202, byl zamítnut návrh otce na rozšíření styku s nezl. A. Rozsudkem ze dne 12. 2. 2008, č. j. P 274/2001-255, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 2008, č. j. 21 Co 211/2008-307, bylo zvýšeno výživné pro nezl. A. na částku 2.500,- Kč měsíčně.
3. Okresní soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem citovaný návrh stěžovatele na změnu výchovného prostředí dítěte zamítl. Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil.
4. Stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví tohoto nálezu citované rozsudky obecných soudů, neboť dle jeho názoru porušily jeho základní práva a svobody dle čl. 2 odst. 2. čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
16. Obecné soudy napadeným rozhodnutím nepřipustily střídavou výchovu dítěte, odmítly i svěření dítěte do výchovy otce a ponechaly dítě ve výchově matky.
17. Tyto své závěry postavily soudy (mimo jiné) na skutečnosti, že mezi rodiči absentuje schopnost běžné komunikace. Kupříkladu okresní soud uvedl: "případné rozhodnutí o střídavé výchově dítěte musí být doprovázeno dohodou a souhlasem rodičů, jejich vzájemnou nekonfliktní komunikací… mezi rodiči přetrvávají i nadále velmi závažné neshody, rodiče fakticky nejsou schopni spolu běžně komunikovat…právě pro chybějící komunikaci mezi rodiči je soudní úprava styku otce s dcerou zcela na místě…" (srov. Str. 5 napadeného rozsudku okresního soudu). Krajský soud pak prohlásil: "…domluva mezi nimi možná není. Otec snahy o komunikaci deklaroval, matka na ně rezignuje. Jasně dala najevo názor, že střídavá péče pro ni není přijatelná, jak už uvedl okresní soud. Potvrzuje se, že společná vůle rodičů vychovávat nezletilou střídavě chybí… Vzájemné neshody rodičů a absence komunikace jsou prokázány…" (srov. Str. 4 napadeného rozsudku krajského soudu).
18. Tím soudy (nepřímo) deklarovaly názor, že při posuzování svěření dítěte do výchovy není relevantní hledisko (ne)schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem a že není významné, který z rodičů a proč není schopen dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem. V opačném případě by si totiž tuto otázku musely soudy položit a zodpovědět ji a v rozhodovacím závěru ji reflektovat.
19. Uvedeným názorem tedy soudy ignorovaly to, že hledisko (ne)schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem naopak relevantní je. Dokonce je to výslovně stanoveno ustanovením § 26 odst. 4 zákona o rodině, které ukládá soudu při rozhodování o svěření dítěte do výchovy přihlédnout mj. "ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem".
20. Obdobný názor [tj. relevanci hlediska (ne)schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem] vyslovil též již citovaný nález sp. Zn. III. ÚS 1206/09: "23 … vyvstala podstatná otázka, proč matka není ochotna spolupracovat a komunikovat a proč jí chybí ochota a vyspělost v zájmu nezletilé dcery s otcem na výchově participovat a kooperovat s ním. 24. Ústavní soud zdůrazňuje, že svěření dítěte do výlučné výchovy jednomu z rodičů nesmí být výrazem ústupku vzájemné rivalitě rodičů, která jen sleduje "boj o dítě", případně nízké pohnutky jednoho rodiče k trýznění druhého rodiče skrze své vlastní dítě… 28…Zájmem dítěte nepochybně je, aby bylo především v péči obou rodičů, a není-li to možné, pak toho z rodičů, který k tomu má lepší předpoklady, mimojiné uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten druhý je dobrým rodičem…".
21. O relevantní hledisko jde i proto, že Úmluva o právech dítěte i Listina sledují vytvoření co nejširší možnosti utváření a upevňování vzájemných vztahů mezi dítětem a oběma jeho rodiči. Obecně platí, že každý z rodičů (ať již mužský či ženský "prvek") - za jistých předpokladů (např. že mají o to zájem a jsou k tomu způsobilí) - se může nezastupitelným způsobem podílet na postupně se vyvíjející životní orientaci dítěte a na jeho výchově, čímž se realizuje zájem dítěte, ale i zájem rodičů.
22. S tím právě souvisí zákonem zakotvená povinnost soudu přihlédnout i k tomu, jakou má ten který rodič schopnost dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem. Obecně lze totiž konstatovat, že zájmem dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů, a není-li to možné, pak - v zásadě - právě toho z rodičů, který mimo jiné uznává roli a důležitost rodiče druhého v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten druhý je dobrým rodičem [poznámka: avšak za předpokladu, že z pohledu zájmu dítěte nepřevažují jiné skutečnosti svědčící naopak pro péči druhého rodiče].
23. Významné je, že výlučná péče toho z rodičů, který uznává roli a důležitost rodiče druhého v životě dítěte, potom vytváří větší prostor nejen pro to, aby dítě absorbovalo ve větší míře výchovné působení i druhého rodiče (který nemá svěřeno dítě do výchovy a pouze realizuje styk s dítětem), ale zvyšuje se tím pravděpodobnost pozitivní intenzivní emocionální vazby dítěte k druhému rodiči. Výlučně pečující rodič tedy nemá odmítat výchovné působení druhého rodiče, nemá být proti němu a priori negativně zaměřený, neboť se to může přenášet i na dítě. Opačný (tj. negativní) postoj rodiče k druhému rodiči by se mohl - ať již přímo či ve svých důsledcích - z velké pravděpodobnosti negativně dotýkat dítěte, pokud by byla snižována či eliminována účinnost výchovného působení druhého rodiče; to by mohlo negativně působit na emocionální vazbu dítěte k druhému rodiči.
24. Ostatně, obdobně konstatoval Ústavní soud v bodu 28. cit. Nálezu sp. Zn. III. ÚS 1206/09, že "… Zájmem dítěte nepochybně je, aby bylo především v péči obou rodičů, a není-li to možné, pak toho z rodičů, který k tomu má lepší předpoklady, mimo jiné uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten druhý je dobrým rodičem…"
25. Obecné soudy tudíž - jak již bylo řečeno - ignorovaly relevantní zákonné kritérium rozhodování o svěření nezletilého do výchovy rodičů. Tím porušily nejen základní právo stěžovatele vychovávat dítě a pečovat o ně dle čl. 32 odst. 4 Listiny, ale i základní právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle téhož článku Listiny. Nereflektováním zákonného kritéria zatížily obecné soudy své rozhodnutí libovůlí, čímž došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
26. Nereflektování relevantního kritéria pro rozhodování o svěření nezletilého do výchovy obecnými soudy je závažnější o to více v nyní posuzované věci, jestliže - kupříkladu - odvolací soud uvádí, že "…domluva mezi nimi možná není. Otec snahy o komunikaci deklaroval, matka na ně rezignuje. Jasně dala najevo názor, že střídavá péče pro ni není přijatelná, jak už uvedl okresní soud.". Takový závěr nasvědčuje tomu, že je to právě matka, která není ochotna spolupracovat, komunikovat a participovat se stěžovatelem na výchově v zájmu nezletilého dítěte. Z obsahu napadených rozhodnutí přitom nelze dovodit, zda takový eventuální negativní postoj matky ke komunikaci se stěžovatelem je či není vybudován na racionálním důvodu, kterým musí být zájem nezl. Dítěte.
27. Dále, soudy postavily své rozhodnutí na premise, že absence kvalifikované komunikace mezi rodiči - tedy neexistence schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem - je nutně překážkou střídavé výchovy (srov. Např. str. 5 napadeného rozsudku okresního soudu: "případné rozhodnutí o střídavé výchově dítěte musí být doprovázeno dohodou a souhlasem rodičů, jejich vzájemnou nekonfliktní komunikací… právě pro chybějící komunikaci mezi rodiči je soudní úprava styku otce s dcerou zcela na místě…"). Takto pojatý názor však Ústavní soud shledává protiústavním, a to z více důvodů.
28. Při platnosti uvedené premisy soudů (o nemožnosti nařízení střídavé výchovy v případě neexistence kvalifikované komunikace mezi rodiči) by tedy k eliminaci střídavé výchovy postačilo pouze jednostranné, iracionální, svévolné, účelové odmítání kvalifikované komunikace rodiče, který má dítě ve své výlučné péči, s druhým rodičem. V takovém případě by šlo ve své podstatě o zneužití postavení rodiče (výlučně) vychovávajícího dítě, o zneužití jeho základního práva vychovávat své dítě dle čl. 32 odst. 4 Listiny. Každé ustanovení právního předpisu, každé právo však má svůj smysl. Smyslem základního práva vychovávat dítě a pečovat o ně (tedy smyslem čl. 32 odst. 4 Listiny a konkretizující "běžné" zákonné úpravy) stěží může rozumně být umožnit jednomu rodiči iracionálním, svévolným a účelovým odmítáním kvalifikované komunikace s druhým rodičem eliminovat střídavou výchovu, a tak i rovnocenné podmínky pro výchovu a péči dítěte druhým rodičem. Právní předpisy je nutno vykládat tak, aby se zabránilo jejich zneužívání. Tedy, v tomto případě zvolit výklad přiznávající relevanci hledisku, zda a proč není rodič ochoten spolupracovat, komunikovat a na výchově participovat v zájmu dítěte s rodičem druhým.
29. Opačný přístup má i širší důsledky. Pokud by se připustil takový výklad práva, který by ponechával prakticky volné pole jeho zneužívání, hrozil by u druhé strany sporu vznik pocitu nespravedlnosti a bezmoci, a v důsledku toho nedůvěry ve spravedlnost a v právní stát. Smyslem práva je spravedlivě regulovat společenské vztahy. Umožněním zneužívat právo, tedy zakládáním nespravedlnosti, se však samotný smysl práva popírá.
30. Řečeno poněkud jinak, např. část odborné literatury (srov. Kotulková, J.: Rozvod manželství s nezletilými dětmi, Právní rádce, 7/2008) uvádí, že často nastává situace, kdy ten z rodičů, kterému bylo dítě svěřeno do výchovy, omezuje kontakt druhého rodiče s dítětem, "neoznamuje mu informace", neumožňuje druhému z rodičů informovat se o závažných otázkách týkajících se dítěte, které spadají do rodičovské odpovědnosti. Tím pak dochází k faktickému zúžení rodičovské zodpovědnosti. V této souvislosti odborná literatura poukazuje na snahu zákonodárce omezit výše uvedené praktiky a uvádí, že z tohoto důvodu tak došlo k úpravě institutů společné a střídavé výchovy.
31. Z uvedeného plyne, že teze soudů (o nemožnosti střídavé výchovy v případě chybějící kvalifikované komunikace mezi rodiči) by naopak ponechávala volný prostor shora citovaným pro zájem dítěte nežádoucím praktikám, kterým však zákonodárce chtěl zabránit.
32. K tomu se připojuje argument, že na psychiku nezletilého nutně působí i nekomunikativnost rodičů při jeho předávání; jedná se o velmi nežádoucí jev pro osobnostní vývoj i duševní zdraví nezletilého.
33. Ústavní soud dále předkládá i argument následující. Sledovaného cíle v podobě střídavé výchovy (a jejích pozitivních účinků pro blaho dítěte) lze dosáhnout za předpokladu náležité záruky kvalifikované komunikace mezi rodiči; čili obojí není nutně v kontrapozici. "Ve hře" je tak princip přiměřenosti. Soudy tyto cíle postavily proti sobě a upřednostnily jeden před druhým, aniž by reflektovaly, že obecně (v právním řádu) existují prostředky, jimiž lze dosáhnout realizace obou legitimních cílů. Smysl této úvahy plyne z následujícího textu.
34. Kupříkladu, dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. B) zákona o rodině platí: "Vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte, může soud, neučinil-li tak orgán sociálně-právní ochrany dětí, učinit tato opatření … b) stanoví nad nezletilým dohled a provádí jej za součinnosti školy, občanských sdružení v místě bydliště nebo na pracovišti." Skutečnost, že dle tohoto ustanovení lze stanovit dohled i v případě poruchy v chování nejen nezletilého, ale i jeho rodičů, potvrzuje ostatně i odborná literatura (srov. Hrušáková, M. a kolektiv: Zákon o rodině, 4. vydání, C. H. BECK, Praha, 2009, str. 162: "Jestliže se napomenutí míjí účinkem nebo jde o závažnější poruchy v chování nezletilého nebo jeho rodičů, může být nad nezletilým nařízen dohled."). [V úvahu tedy přichází i využití mírnějšího institutu napomenutí dle § 43 odst. 1 písm. A) zákona o rodině.]
39. Ostatně, nelze vyloučit, že právě mezi rodiči, kteří ne zcela dobře komunikují, je střídavá péče podnětem a motivací k tomu, aby se snažili spolu co nejvíce kooperovat; střídavá vychová nutí rodiče, který nebyl této formě nakloněn a na jehož straně chybí ochota ke komunikaci, aby své chování změnil. Jinak se může stát, že skutečně dojde ke změně výchovy a svěření dítěte do výchovného prostředí druhého rodiče.
40. Na psychiku dítěte velmi působí nekomunikativnost rodičů při jeho předávání; jedná se o výrazně nežádoucí jev pro osobnostní vývoj i duševní zdraví nezletilého. Je proto třeba v zájmu dítěte tento negativní stav změnit; pokud selhání v podobě nedostatku vzájemné kvalifikované komunikace nejsou rodiče schopni napravit sami, je třeba - v zájmu dítěte - autoritativního zásahu státní moci. Přístup soudů v podstatě značí pasivní vyčkávání na nahodilou událost, díky níž by se snad, ryze hypoteticky, komunikace mezi rodiči zlepšila na adekvátní úroveň v budoucnu.
41. Z uvedených důvodů neobstojí jako obhajitelná výchozí premisa soudů, že chybějící kvalifikované komunikace mezi rodiči je nutně překážkou střídavé péče. I v tomto aspektu tedy soudy zatížily napadené rozhodnutí porušením základního práva stěžovatele vychovávat své dítě dle čl. 32 odst. 4 Listiny (i základní práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle téhož článku Listiny) a porušením základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
42. Lze podotknout, že obdobný názor je odvoditelný i z cit. Nálezu sp. Zn. III. ÚS 1206/09, kupříkladu z následujících jeho částí: "23. Jakkoli střídavá výchova předpokládá ze strany rodičů především toleranci, společnou vůli a schopnost spolu komunikovat a spolupracovat (a zejména nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů), nesmí soud na způsob této výchovy rezignovat už tehdy, kdy jeden z rodičů s tímto způsobem výchovy pro forma nesouhlasí. Je-li pak takový nesouhlas čistě obstrukční, ničím neodůvodněný resp. Postrádá-li ve vztahu k výchově dítěte relevanci, nemůže o něj soud opřít své rozhodnutí. Proto podle názoru Ústavního soudu v tomto případě vyvstala podstatná otázka, proč matka není ochotna spolupracovat a komunikovat a proč jí chybí ochota a vyspělost v zájmu nezletilé dcery s otcem na výchově participovat a kooperovat s ním… 29… Nesouhlas matky se střídavou péčí může být relevantní pouze tehdy, je-li vybudován na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmu dítěte…".
43. Je však namístě dodat, že Ústavní soud tím nemíní vyslovit, že neexistence kvalifikované komunikace mezi rodiči není vůbec relevantním kritériem při rozhodování o střídavé výchově. Je tomu právě naopak. Leč, obecný soud musí náležitě vyargumentovat, proč se domnívá, že v konkrétním případě nemohou (se značnou mírou pravděpodobnosti) vést k zajištění kvalifikované komunikace mezi rodiči jiné prostředky dle zákona o rodině, kupříkladu cesta shora naznačená. Posléze musí obecný soud argumentačně podložit, proč - po aplikaci a poměření všech relevantních kritérií - dospěl (případně) k závěru, že je třeba upřednostňovat právě kritérium spočívající v tom, že mezi rodiči kvalifikovaná komunikace neexistuje.
44. Relevantnost hlediska (ne)schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem tedy samozřejmě neznamená, že vždy musí být dítě svěřeno do výlučné výchovy tomu rodiči, v jehož prospěch toto hledisko vyznívá. Jde zajisté pouze a jen o jedno z více hledisek, které musí soud vzít v úvahu. Po posouzení celkové situace je třeba zvažovat, které řešení je v zájmu dítěte. Přitom použití všech relevantních hledisek nemusí vést ke stejnému řešení a může vyvolat i kolizi. Pak je nutno aplikovat princip přiměřenosti, tedy zvažovat kolidující hlediska, jejich význam v konkrétní věci, a uvážit, kterému z nich dát přednost. Tedy, potom může vzniknout otázka, které řešení je více v zájmu dítěte, protože použitím určitého hlediska lze dospět i k závěru, že v zájmu dítěte jiné řešení není. Relevantním kritériem bude rovněž zjištění soudů o "pozitivním vztahu nezletilé k otci" (str. 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu), že "otec je dobrý rodič" (str. 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu), že "oba rodiče jsou schopni dceru vychovávat, oba rodiče mají kladné citové pouto k dceři a i dcera má ráda oba rodiče" (str. 4 napadeného rozsudku nalézacího soudu).
45. Řečeno poněkud jinak, aby bylo určité řešení ve všech aspektech v zájmu dítěte, byl by žádoucí stav téměř ideální. Úkolem rodičů by mělo být, aby se svým chováním k takovému stavu alespoň přibližovali. Tedy, aby rodiče opustili své egoistické, mnohdy dokonce nízké "zájmy" (například v podobě příjemných vnitřních pocitů trýznění druhého rodiče skrze vlastní dítě). Každý rodič by si měl být vědom toho, že priorita zájmu dítěte platí mimo jiné proto, že důsledky ignorování zájmu dítěte se v jeho sféře (v jeho životě, ať již současném či budoucím) projeví intenzivněji negativně než v životě rodiče jako člověka dospělého; dítě totiž není "hotová" silná osobnost, a není schopno se s uvedenou situací vypořádat, takže často nese psychické šrámy při cestě svého dospívání po celý život.
57. Obdobně - jako v bodech III. Až VI. Tohoto nálezu - argumentoval Ústavní soud v nálezu sp. Zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010, na který odkazuje.
V Brně dne 2. listopadu 2010
Vojen Güttler v. r .
předseda senátu
Úplné znění nálezu