"V manželství nenarodil tří a půl kletý syn". To není můj překlep, ale přesná citace PhDr. Jiřího Mezníka, soudního znalce z oboru psychologie dospělých, dětí a mladistvých.

V době, kdy se vášnivě debatuje o podobě novely zákona o rodině pana poslance Staňka, ozývají se nespokojení otcové, kterým staronový pojem "zájem dítěte" leží v žaludku. Není divu. Tento pojem není nikde definován a jeho výklad se za drahé peníze při každém sporu o děti individuálně hledá. Přesněji řečeno, hledá ho soudní znalec. Nespokojení otcové z praxe znají špatnou kvalitu práce mnohých soudních znalců a jejich práci označují za chránění zájmů matek, přičemž se zájmem dětí jen zašťiťují.

Kvality soudních znalců si všímá i ministr Jiří Pospíšil. Cituji z článku na e15.cz: „Znalecké posudky dnes často rozhodují o výsledcích sporů, znalci ale za ně nenesou dostatečnou odpovědnost. Klíčové je, že v možné přestupky budou konkrétně vymezeny,“ řekl Pospíšil. Na velmi špatnou práci znalců v minulosti opakovaně upozorňoval bývalý ombudsman Otakar Motejl. „Případy, kdy soudní znalci pochybili, mívají často za následek zpackaný lidský život,“ řekl už před čtyřmi lety Motejl. Tehdy vyzval ministerstvo, aby „konečně začalo řešit jeden z nejpalčivějších problémů české justice“.

Posílením institutu střídavé péče chce pan poslanec Staněk pomoci odstranit v české společnosti anomální stav spočívající v nepřirozeně vysokém procentu dětí, které jsou po rozchodu rodičů svěřeny matkám.

Jak tyto organizace argumentují? Především zájmem dítěte. Tento pojem však není nikde definován. Je abstraktní a pod ním si může každý představit co se mu hodí. Někteří psychologové na stranách těchto ženských spolků tvrdí, že střídavá péče není dětem prospěšná.

Ponechám-li stranou fakt, že ti to kritici nemají téměř ve 100% případech se střídavou péčí žádnou zkušenost (nemohou mít, tak málo je rozšířená), tak se musím ptát, jakou lepší alternativu, než střídavou péči dítě po rozvodu rodičů má. Podle českých soudů je to v 90% případů výlučná péče matky. Otec je zde z výchovy vyloučen.

V tomto ohledu jsou zajímavé poznatky ze zahraničí. Průzkumy zde prováděné hovoří jednoznačně o negativních důsledcích svěření dítěte do výlučné péče matky, při kterých je pro děti:

Věčným průvodcem sporů o děti i termínem použitým v novele je "zájem dítěte". Tento pojem však není nikde definován. Je abstraktní a pod ním si může každý představit co se mu hodí. Někteří psychologové na stránkách ženských spolků tvrdí, že střídavá péče není dětem prospěšná. V názorech psychologů i výkladu pojmu zájem dítěte jsou však velké rozdíly.

<pPetr Cihlář

Na téma střídavé péče se v české společnosti v poslední době čím dál více hovoří. Stejně, jako v případě naší podivné privatizace a éry vlády průměrných ekonomů rádoby světového formátu, jdeme navzdory zkušenějšímu světu, jeho vzoru a radám svou vlastní cestou, abychom pak zjistili, že je to všechno jeden velký omyl, oklika nebo zlodějna.

Střídavá péče se u nás prosazuje váhavě a pomalu. Přitom je dávno prokázáno mnoha studiemi i zkušeností několika desetiletí fungování v zahraničí, že je střídavá péče (zvaná střídavka, anglicky shared custody) nejlepší forma uspořádání rodinných vztahů v případě, kde není možné společné soužití otce, matky a dětí. Střídavá péče znamená, že je dítě střídavě stejný čas u otce a u matky. Je totiž pokračováním rodiny, zachováním důležitého mužského i ženského vzoru ve výchově dětí a výrazným usnadněním péče o ně. V zahraničí je proto mnohem rozšířenější a využívanější, než v této oblasti zaostalé České republice. Zde zatím objevujeme jinde objevené.

Z pozice člověka, který již více než tři roky formou střídavky o šestiletého syna pečuje si troufám tvrdit, že malé děti se střídavou péčí žádné problémy nemají. Potvrzuji výsledky zahraničních studií. Aspoň prozatím se můj syn vyvíjí podle všeho zdravě, je bezproblémový, ví co má a váží si toho. Na otázku, jaká má doma zvířátka odpovídá, že andulky a pejska. Neříká, že u tatínka andulky a u maminky psa. Také neřeší u koho se mu líbí víc nebo koho má raději. Řešit to naštěstí nemusí a nechce. Nemusí srovnávat nesrovanatelné a lámat si hlavu, jestli je pro něj důležitější pravá ruka nebo levá noha. Oba údy jsou pro něj stejně důležité a žádný nechce postrádat stejně, jako nechce postrádat tatínka nebo maminku. U obou se mu líbí stejně a má oba stejně rád.

Celý článok si môžete prečítať na http://petrcihlar.blog.idnes.cz/c/161630/Stridava-pece-detem-nevadi.html

Autor: Mgr. Dáša Balogová
Dátum uverejnenia: 21.5.2009

Často tým najťažším pre dieťa nie je samotný rozvod, ale smutná skutočnosť po ňom, kedy jeden z rodičov – najčastejšie otec – musel odísť. V našich podmienkach – v povedomí sudcov aj ľudí stále pretrváva názor, že dieťa patrí mame a otec je vo výchove akýsi druhoradý a ak sa rozvedie s matkou svojich detí, má právo ich navštevovať v presne vymedzenom čase a povinnosť prispievať na ich výživu. Dovtedy plnohodnotný vzťah (ak nehovoríme o prípadoch rodičovskej neschopnosti) sa mení a deformuje na príležitostný výlet dieťaťa k druhému rodičovi. Za morom vznikol priliehavý názov – Disneyland Daddy. Mama má na pleciach celú starostlivosť o deti vrátane celodenného servisu o domácnosť, otec naopak slúži na občasnú zábavu, aj to často, len ak to mama dovolí. Bohužiaľ, zatrpknuté mamy sa často priklonia k svojskému trestaniu svojho ex-partnera (napríklad za neveru) tým, že mu dieťa jednoducho „nepožičajú“. Záujem a túžba dieťaťa nie je podstatná. Aby mama svoj zámer dieťaťu vysvetlila, často možno nechcene skĺzne do jeho očierňovania a vysvetľovania, že to otec je na vine a nemal od nich odísť. Alebo naopak, otec sa svojej roly dobrovoľne vzdá, buď preto, že sám v svojej rodičovskej pozícií zneistie, prestane si veriť alebo zistí, že o nič a nikoho sa nestarať, je vlastne preňho pohodlné, zariadi si tak vlastný život bez detí.

Takýto definitívny a nezvratný rozpad rodiny má však nielen za následok deformáciu vzťahu dieťaťa s otcom, ale aj jeho psychického vývinu. „Pri neexistujúcom styku dieťaťa s druhým rodičom dochádza k rizikám pre vývoj dieťaťa“, hovorí Bakalář (2006). Bakalář definoval termín syndróm zavrhnutého rodiča, kedy vzťah otec-dieťa prestane existovať alebo sa posunie do neprirodzenej polohy. Čo je alarmujúce, autor odhaduje, že týmto syndrómom trpí asi 25% detí zverených do výchovy jedného rodiča, čo je v Česku asi 7600 detí ročne. Čiastočnými prejavmi syndrómu podľa neho trpia aj ostatné deti, bezproblémové vzťahy s otcom po rozvode sú výnimočné – asi 15% detí.

Čítajte celý článok na http://rekrodina.sk/index.php?id=131

Dobrý deň,

ako žena, ktorej sa táto téma bytostne týka - chcela by som Vám vyjadriť podporu a rešpekt!

Veľmi Vám držím palce v tomto boji! Kvôli všetkým tým deťom, ktorých sa to týka a pre ktoré je rozvod a rozpad ich rodiny dosť veľkou záťažou a pre ktoré sa otcovia stávajú cudzincami, ktorí s nimi chodia na zmrzlinu a do Dráčika. Vaša iniciatíva je o to ťažšia, o čo je v súčasnosti viac rozvedených manželstiev a o čo viac ľudia rozvod, ktorý je sám o sebe traumou, aj ďalej využívajú na boj s bývalým partnerom a pomstu. Cez deti a na ich úkor. To by mal byť trestný čin, podľa môjho názoru. Deti sa nevedia a nemôžu brániť, veľakrát netušia čo sa deje, berú to ako fakt a tým pádom sú vystavené napospas svojim rodičom a ich bojom. Ale o tom tu písať nechcem. Nie som ani odborník, ani psychológ, sociálny pracovník, právnik ani pedagóg, takže tieto nuansy tiež nechám na iných. Je to môj osobný názor a skúsenosť. Nechám tiež bokom všetky emócie, všetky preplakané noci a moje trápenie. Chcem písať o deťoch.

Som žena, rozvedená a mám dvoch malých synov. Po dva a pol roku odlúčenia mi pri rozvode boli chlapci zverení do starostlivosti s neobmedzeným stykom pre ich otca. Tiež by som mohla, vďaka platnej legislatíve a postoju súdov a tak ako množstvo iných žien, prakticky zabrániť tomu, aby sa môj bývalý manžel vídal s deťmi. Je to pomerne jednoduché a ľahké a bohužiaľ častokrát ženami využívané ako akt pomsty za to "čo muž urobil". Oprávnenosť takejto pomsty je vec druhá. Kto komu ublížil, tretia. Ale dopad, aký to má v konečnom dôsledku na deti, je vec najzásadnejšia. Argument, že dieťa otca nepotrebuje je úplne scestný a vypovedá o mentálnej úrovni ženy. Samozrejme vynímam extrémne prípady keď muž rodine ubližoval, prípady alkoholikov a šialencov atď a otcov, ktorých je čas s deťmi tiež len nástrojom pomsty. Aj keď veľakrát aj tieto veci sú vecou názoru. To je ale iná story

A samozrejme je môj postoj ovplyvnený tým, že som schopná sa aj existenčne a finančne aj po rozvode o deti a seba postarať, takže tento dôvod "sekania" do bývalého manžela odpadá.

Ako mama dvoch malých chlapcov, ktorý sú pre mňa to najdôležitejšie na svete, som si vtedy dávno sadla a spísala si veci na papier. A v každom riadku rezonovalo to, ako každý deň vidím, aký dôležitý je pre nich ich otec. Ktorý ich miluje, stará sa o nich a venuje sa im. Či dobre alebo zle, dostatočne alebo nie, to je znova vec názoru a ja by som si tiež veľakrát vedela veci predstaviť inak. Ako každý muž nachádza svoju realizáciu vo svojej práci a spoločenskom uznaní a má svoje záujmy a napriek tomu si vie zorganizovať svoj čas a život tak, že deti sú na prvom mieste, dovolím si povedať. Im je jedno že my dvaja sme sa rozviedli. A majú na nás oboch právo. A ani jeden z nás nemá právo im toto právo zobrať.

Dôvody rozvodu a to ako to zvládame my dvaja sú pre túto tému irelevantné. To by si mal každý uvedomiť. Po dva a pol roku, napriek ťažkému rozchodu a stále pretrvávajúcim negatívnym pocitom zo strany môjho bývalého manžela sa nám podarilo (bez zákona) sa dohodnúť na prakticky striedavej starostlivosti (podobnej dlhému a krátkemu týždňu) s tým, že o všetkých veciach týkajúcich sa detí komunikujeme a riešime ich dohodou. Voči deťom vystupujeme naďalej spolu, pomerne jednotne aj keď rozdielom vo výchove sa proste vyhnúť nedá. Deti vedia a uvedomujú si že spolu nežijeme. Ale vnímajú že nie sme v konflikte. Vnímajú našu lásku.

Bývame v tesnej blízkosti, každý vo svojej domácnosti a oddelene. Vôbec nič nezdieľame. Len deti. Ľúbime ich obaja a na tom staviame prekonávanie problémov.

Možno zniem teoreticky, ale verte mi dopracovala som sa k tomuto postoju cez milión praktických a veľmi vecných rozhodnutí.

Poznám zopár takých ďalších párov, kde to funguje. Je to o vyspelosti rodičov. Nie je to ľahké a veľakrát ma (a určite aj jeho) to stojí veľa síl, sebazaprenia a kompromisov. Ale dá sa to.

Držím palce všetkým, ktorí potrebujú zákon na to, aby mohli byť so svojimi deťmi. Aby im to vyšlo!

A Vám prajem Vám vo Vašom snažení veľa úspechov

petrcihlar

Od dnešního dne mají slovenské děti naději na lepší život po rozvodu rodičů. V platnost vstupuje zákon o střídavé péči. Je to forma péče, kdy dítě tráví stejný díl času střídavě s otcem i matkou.

V některých civilizovaných státech je střídavá péče uzákoněná již několik desítek let a procento rodičů pečujících o své děti tímto způsobem je velmi vysoké. Nejedná se o nic nového. Prospěšnost střídavé péče pro dítě i pro urovnání konfliktů mezi rodiči, kdy si tito nemohou brát dítě, jako nástroj vydírání druhého rodiče, je obecně známá. Současně tento model péče zásadním způsobem ulehčuje soudům, neboť odpadají spory o výši výživného. Rodiče, kteří se mají možnost na péči a výchově podílet, mnohem ochotněji platí.

Jaké vyhlídky má nyní na začátku své cesty Slovensko? V České republice jsou po deseti letech, od doby, kdy byla tato možnost uzákoněna svěřena do střídavé péče pouhá 3% dětí. Drtivých 90% dětí je svěřeno matkám. Proč se tedy v České republice prosazuje něco, co je v zahraničí vyzkoušené, osvědčené a prospěšné, tak těžko? Nemají čeští otci zájem o své děti? Neumějí se o ně postarat? Jsou naše děti a kultura od skandinávských zemí, USA a Německa, kde je střídavá péče běžná a rozšířená natolik odlišné?

Vůbec ne. Ze své zkušenosti muže, který se o střídavou péči zajímal, usiloval o ni, dosáhl jí proti vůli ženy a již ji 3 roky praktikuje u nyní šestiletého dítěte si dokážu představit, jakým překážkám budou nyní slovenští tatínci čelit. V České republice skutečně jsou porušována práva dětí. Opatrovníci jsou mnohdy spíše opatrovníky matek, než dětí a soudci často svěřují děti ženám jen proto, že tyto se střídavou péčí nesouhlasí, ačkoliv to zákon nevyžaduje. Tatínci se bojí žádat o svěření dítěte do své péče, protože ze všech stran slyší, že proti ženám nemají šanci. Žena, jíž je dítě svěřeno, může otci beztrestně odpírat i víkendový kontakt s dítětem řadu let. Paradoxně neplacení alimentů je v ČR trestným činem. Proto vznikají skupinky mužů odmítajících výživné platit, když ani nemohou svoje děti vídat a na výchově se podílet. (www.k213.cz). Správně upozorňují, že vše nelze přepočítávat na peníze. Proto se tak mnoho otců usilovně domáhá střídavé péče, která jediná kontakt dítěte a otce zajistí v ČR.  Co na tom, že český tatínek vyhraje časem u mezinárodního soudu? A zatímco ukradenou, po letech nalezenou věc původnímu majiteli vrátí, unesené dítě často již únosci zůstává. Je na něj přece již zvyklé! Argumentuje se zájmem dítěte. Proč ho stresovat další změnou prostředí a znovupřivykáním na biologického tatínka?

Ke škodě českých dětí se střídává péče v České republice prosazuje pomalu. Nechci tvrdit, že je to způsobené pouze faktem, že v pozicích lídí, kteří o budoucnosti dětí po rozvodu rozhodují (soudci, sociální pracovníci, soudní psychologové) jsou v drtivé (více než 90%) ženy, ale je to dáno především jejich vzděláním a informovaností, dále stavem české justice, vymahatelností práva a těžkou přezkoumatelností jejich rozhodnutí ztíženou skutečností, že žádný (žádná) z nich skoro vůbec nenese hmotnou zodpovědnost za případnou špatně odvedenou práci.

Kolik soudních psychologů, soudců a sociálních pracovníků studovalo střídavou péči v zahraničí, četlo fundované průzkumy na toto téma, seznámilo se s konkrétními případy střídavé péče a jejím pozitivním vlivem na děti? A kolik peněz dal náš stát na zhotovení opravdu solidních průzkumů, aby následně vzdělal svoje zaměstnance? Mám střídavou péči 3 roky a myslím, že mám pár zkušeností. Zatím se žádná vládní struktura o moje zkušenosti nezajímala. Odpůrcům střídavé péče, v naprosté většině případů zhrzeným ženám chci vzkázat: Jste teoretici. Možná o střídavé péči přemýšlíte, možná vás žene obava, že nedokážete bez dítěte týden být, možná chcete jen potrestat chlapa, který Vás naštval.  Nemusím si "peklo stěhování", jak nedávno řekl český soudce Holcman představovat, protože to "stěhování" se synem už 3 roky zažíváme. Střídavá péče funguje, dokonce i přes nesouhlas jednoho z rodičů k celkovému prospěchu dítěte. Vy máte představy, já mám zkušenosti. Odpusťte si poznámky o pekle, které pro dítě prý představuje časté "stěhování, pendlování" a podobné nesmysly. Dítě si věci nestěhuje, přechází ze známého do známého prostředí, jeho domov netvoří věci, ale lidé, se kterými se cítí dobře a bezpečně. Nestresuje ho to, bere to automaticky, jako vy třeba chození do práce a z práce. Jistě není střídavá péče ideální, představuje však řádově menší zlo, než ztráta jednoho rodiče a jeho vlivu na výchovu.

My Češi máme zvláštní vlastnost. Nechceme se do ničeho plést, nechceme vyčnívat, chceme dělat věci tak, jak jsme zvyklí a nemít problémy. "Nehas, co tě nepálí". Pokud už máme dospět ke změnám, potřebujeme jít vlastní dlouhou a klikatou cestou, abychom nakonec zjistili, že jsme tam, kde jsme mohli být už dávno, pokud bysme se jen trochu nechali inspirovat u zkušenějších sousedů. Přejme tedy bratrům Slovákům, jejich dětem, aby cesta ke střídavé péčí byla u nich méně klikatá.

 

Přivítat střídavou péči můžete dnes v Bratislavě ve 13 hodin v podpalubí na Tyršově nábřeží. Více na www.striedavka.sk

Petr Cihlář

"Rodiče budou využívat střídavou péči v té míře, v jaké jim bude tato možnost usnadňována soudy a orgány sociální péče. Nezáleží totiž jen na rodičích, ale i na tom, zda jsou např. využití střídavé péče kladeny státním aparátem překážky, jako v ČR, nebo naopak je tato forma porozvodové výchovy státními orgány brána jako jedna z možných a vhodných alternativ, jako v jiných zemích."

Luboš Patera, režisér