Ve Švédsku je společná péče rodičů – právní rodičovská odpovědnost za děti, přirozeným základem pro oba rodiče. Tuto možnost mají oba rodiče či společně bydlící partneři již od roku 1976/77. V té době to byl okresní/obvodní/oblastní soud, který dával povolení k společné péči, po tom co oba rodiče o ni požádali.
Od roku 1983 se změnila legislativa v oblasti rodičovství v tom, že oba rodiče po rozvodu dostávají dítě do střídavé péče automaticky, pokud se nevyjádří že by to chtěli jinak.
Pro sezdané páry je střídavá péče o společné dětí závazná, ale pro páry, které nebyly sezdány (žijí ve společné domácnosti nebo pro samostatně žijící rodiče) je třeba určit otcovství.
Statistiky o rodinném právu
Každý rok Socialstyrelsen (Národní rada pro zdraví a sociální zabezpečení) vydává statistiky s komunálními údaji o oblasti rodinného práva, na základě Rodičovského kodexu a Nařízení v sociálních službách.
V roce 2006 byla společná péče zaznamenána asi u 94% případů, kde bylo otcovství přiznáno otcem. Tato proporce se udržuje přibližně na stejné úrovni již od roku 2003.
Lidé v mnoha zemích a také ve Švédsku vyvinuli způsob a
systém pravidel jehož hlavním motivem je – vše to nejlepší pro děti.
Je jím střídavá či společná péče, umožní odděleně žijícím rodičům rovnocenně pečovat o své děti. Toto rozhodnutí se samozřejmě odráží ve statistikách o soudních rozhodnutích v oblasti rodinného práva ve Švédsku.
Například v roce 1992 byl poměr následující:
Střídavá péče 79%
v péči matky 19%
v péči otce 2%
(zdroj Vardnadstvistutredningen, 1995).
V roce 1996 vyšel nový zákon o péči o dítě. Před jeho vydáním nemohly soudy rozhodnout o střídavé péči pokud jeden z rodičů byl proti.
Soudy zbývajících skandinávských zemí – ve Finsku a Norsku - už měli v té době tuto možnost.
Podle Lars Tornstamových závěrů, které uvádí ve své práci (která je v Angličtině) Dwelling Choices existuje přiliš mnoho diskusí o tomto tématu a nikoli dostatečné množství prokázaných zkutečností nebo vědeckých zkušeností. Není dostatek empirického poznání, takže se pohybujeme v příliš velkém množství teoretizování a dohadů.
Výzkum
V ranných osmdesátých letech byl proveden výzkum, který hledal odpověď na otázky týkající se péče o dítě. A o něco pozděj byla provedena plošná studie ve Švédsku (1985 Bente and Gunnar Öberg), zajímala se o rodiny které se po po rozvodu rozhodly pro společnou péči o dítě.
Bente a Gunnar Öberg byli terapeuti rodinné psychologie, kteří vedli hlubinné dotazování u 60 náhodně vybraných rozvedených rodin. Polovina z nich si vybrala společnou péči a druhá polovina péči jednoho rodiče. V době dotazování měly rodiny za sebou již 5 let života od rozvodu. Děti byly mezi 5 – 18 lety.
Pohled, který poskytlo hlubinné dotazování byl takový, že střídavá péče má přednost.
Nejpřesvědčivejší je seznam výhod, který vznikl na základě zmíněného výzkumu. Uveřejněném v roce 1987 (Öberg and Öberg)
- pro děti pokračuje stále rodinný život
- děti cítí, že je to spravedlivé žádný z rodičů není ten “oblíbený”
- děti se cítí méně vinny tím, že by to mohly být ony, kdo jsou důvodem rozchodu
- děti se cítí méně poškozeny ztrátou otce
- děti říkají, že jsou milovány oběma rodiči
- chlapci stále mají otcovský model, se kterým se mohou identifikovat
- mizí riziko, že v období dospívání se kontakt s jedním z rodičů přeruší
- rozvod není považován za zdrcující ztrátu, protože děti neztratily důležité osoby v jejich každodenním životě
Pohled do historie
V historii Švédska se objevuje model muže, který jakožto prvořadý pečuje o dítě – mimo období, kdy je dítě kojeno nebo jinak intenzivně ošetřováno - již dříve v historii.
Totiž podle ústavy Manuse Erikssona (landslag) z roku 1350, děti narozené mimo manželství mají být s otcem po uplynutí prvních 3let života – po dobu kojení či ošetřování matkou. Zůstávají s ním až do věku 7let, kdy nastává období, kdy oba rodiče jsou odpovědni za jeho opatrování. Tento zákon platil nezměněn více než 300 let.
(zdroj: Vardnadstvistutredningen, 1995)