"Vychádzajúc zo správ Materskej škôlky L., B. (č.l.93,138), ktorú maloletá navštevovala, z vyjadrení kolízneho opatrovníka zo dňa 06. 05. 2013 a 22. 05. 2014 (č.l. 95, 155), z pohovorov s maloletou uskutočnených kolíznym opatrovníkom, vyjadrenia psychologičky Mgr. V. (č.l. 280) vyplýva, že maloletá D. so striedavou starostlivosťou rodičov nemala problémy, maloletá D. sa rýchlo adaptuje, je komunikatívna a neboli u nej zaznamenane známky úzkosti, strachu a inej patológie. Má spracovaný fakt dvoch domácností, oboch rodičov vníma ako výchovné autority, ktoré rešpektuje a má k nim vytvorený pozitívny citový vzťah. S návštevou dvoch materských škôlok doposiaľ nemala žiadne problémy a z jej vyjadrenia pred Mgr. V. vyplýva, že sama uvádzala, že od septembra bude navštevovať dve základné školy, s čím bola uzrozumená."

 

Citát z uznesenia Krajského súdu v Nitre č.k. 9CoP/46/2014.

2.4.2013 Pavla LeRoch

Když jsme se s manželem, Francouzem, brali, jako většina párů jsme neřešili otázku, co by se stalo, kdybychom se rozváděli.

Před sňatkem jsme měli chvíli „vztah na dálku“, pak nějakou dobu žili ve Francii a volba přijít do Prahy, vzít se a založit rodinu byla výsledkem vzájemné dohody, dokonce se k ní více přikláněl můj bývalý muž, protože tu snáze a rychleji našel dobrou práci. Nároky časné péče o dvě dcery (dnes 4 a 6 let), potíže s adaptací manžela na české prostředí, ale i vzájemné neshody a rostoucí nezájem o společný život, vedl k tomu, že se manžel před rokem odstěhoval. Otázka rozvodu visela od té doby ve vzduchu a nás čekalo roční dohadování, na jehož konci byl smírný rozvod.

I když jsme oba chtěli od začátku rozvod dohodou, děti ve společné péči a zachování vztahu na dostatečně dobré úrovni, cesta k tomuto cíli byla plná trní a nečekaných zvratů, které si vynutily nejeden ústupek a práci především na sobě. Ve chvíli, kdy se lidé rozcházejí, obvykle nebývají příliš nakloněni dohodám jakéhokoli druhu. Navzdory původnímu záměru i všechny naše pokusy o dohodu doprovázela netrpělivost, neochota podívat se na situaci očima druhého a emoce lítaly všemi směry. V mém případě se možnost a ochota se dohodnout pověsila na vlásek ve chvíli, kdy muž prohlásil: „Zůstávám tady, než děti vyrostou, a chci, aby chodily do francouzské školy. Taky chci prodat společný byt a auto a rozdělit peníze. Taky bych chtěl holky vídat víc než jeden den v týdnu a jednou za čtrnáct dní o víkendu.“ Byla to pro mě studená sprcha, která zchladila moji snahu o smírný rozchod na bod mrazu. Docela vážně jsem začala uvažovat o tom, že zažádám o svěření dětí do své péče, prodej bytu, ve kterém mám většinový podíl, odmítnu a budu hledat jiné řešení vypořádání jeho podílu a budu trvat na tom, že předškolní děti zvyklé na matku a české prostředí přece potřebují toto prostředí zachovat. A možnost, že by děti jezdily přes celé město do jakési elitní, drahé školy, když mohou chodit do školy za rohem a francouzský jazyk a kulturu si osvojovat i v pozdějším věku, jsem si vůbec nepřipouštěla. Já jsem trvala na svém, on na svém. Naše schůzky končily napětím, někdy křikem (děti u toho nebyly), naše telefonáty často ukončením bez rozloučení.

Pomoc zvenčí

Situace se vyhrotila, když jsem o změně svého pohledu začala otevřeně mluvit jako o reálné možnosti. Odpovědí bylo: „To je vyhrožování. Na to nemáš právo. To si zkus.“ Najednou se předávání dětí stalo komplikací, dohody o tom, kdy s nimi bude, padaly jako přezrálé hrušky, a jakýkoli kontakt, i telefonický, se omezil na absolutní minimum.

„Takhle se nedá žít, natož vychovávat děti,“ říkali jsme si asi oba, ale každý z daného stavu věcí vinil toho druhého.

Navzdory původnímu záměru i všechny naše pokusy o dohodu doprovázela netrpělivost, neochota podívat se na situaci očima druhého a emoce lítaly všemi směry.

Občas padlo slovo o mediaci, právníkovi, ale trvalo přes půl roku, než jsme si každý opatřili právníka a začal docela jiný proces.

Moje první schůzka s právničkou se protáhla z jedné hodiny na tři a výsledkem byly dva návrhy, zaslané druhé straně - jeden na sporný, druhý na smírný rozvod. První zohledňoval můj postoj v opozici, druhý byl pokusem o kompromis.

Celý článok si môžete prečítať na www.rodina.cz/clanek9217.htm

Hana Soudná

Je mi 35 let. Manžel mě po několika letech manželství podvedl a s milenkou se mu narodila dcera Jennifer. Po dvou letech snahy se s tím smířit jsme se nakonec rozvedli. Naší dceři Sáře byl v té době rok a půl. Vzhledem k tomu, že jsem byla přítomna jeho tříleté každodenní snaze za jakoukoliv cenu zůstat jeho první dceři Jennifer tatínkem a jeho marné snaze ji získat do střídavé péče, věděla jsem, že s naší dcerou Sárou to nebude jinak.

Představa, že moje milovaná holčička mne bude muset opouštět, budu dlouhých 7 dnů bez ní, tu nekonečnou dobu, kdy bude se svým otcem, byla pro mne téměř nepředstavitelná. Snad strach, nebo soucit s jejím otcem a mým manželem, který nakonec pro to, aby získal svou první dceru Jennifer, vzal už ze zoufalství spravedlnost do svých rukou a střídavou péči si v podstatě doslova "vydobyl", způsobil, že jsem se střídavou péčí souhlasila.

Tak se naše dcera Sárinka v jejím roce a půl dostala do střídavé péče. Můj bývalý manžel mne chápal a souhlasil s poměrem 8:6 pro mne. I tak ale prvních několik cyklů, kdy mne dcera opouštěla, bylo pro mne hrozných. S postupem času dcera začínala mít rozum a já zjišťovala, že se na změnu a přechod k tatínkovi těší. Zase opačně, když byla u něj, těšila se na změnu zpátky ke mně. Proto jsem se postupně se střídavou péčí i vnitřně smířila. Sárinka se naučila mít své vnitřní hodiny a pravidelně se na změnu k druhému rodiči těší.

Dnes, po čtyřech letech, si snad ani neumím představit, že by to mělo být jinak. Pozitiva střídavé péče, samozřejmě kromě toho, že dítěti zůstanou oba rodiče, kteří nemají tendenci jeden druhého před dítětem špinit, jsou i v tom, že dítě se nestane závislé na jednom z rodičů. Mnohem snadněji snáší odloučení, je přizpůsobivější na přechody do jiných kolektivů, např. školka, školka v přírodě. Další pozitivní věcí je, že dítě má více přirozených, rovnocenných vzorů chodu domácnosti a v dospělosti tím pádem může čerpat ze dvou způsobů vedení života.

Negativa a tíhu střídavé péče po zkušenostech vidím spíše pro naše nové partnery, než pro děti jako takové. Naši noví partneři musí chápat, že běžně komunikujeme s našimi expartnery, otci našich dětí. Musí to respektovat a vím, že je to někdy těžké, ale za šťastné úsměvy našich dětí to určitě stojí. Chtěla bych proto poděkovat mému příteli Jirkovi za to, že ho mám, a hlavně za to, jaký je.

Tento článok je prevzatý z portálu www.stridavka.cz

Odborný seminář na téma střídavé péče organizovaný stálou komisí pro rodinu a rovné příležitosti Poslanecké sněmovny PČR proběhl před několika dny. Zúčastnil jsem se ho se svým příspěvkem. Vzhledem k omezenému prostoru jsem neopakoval argumenty předřečníků, ale popsal svůj příběh, jistým způsobem unikátní a přínosný pro všechny, kteří přemýšlí, zda podpořit novelu poslance Staňka. Jako jediný řečník jsem neprezentoval pouze svoje názory, ale také postoje konkrétního OSPODU, s jehož souhlasem jsem příspěvek přednesl. Přepis prezentace nyní přináším čtenářům.

Jmenuji se Petr Cihlář

Jsem člověk se střídavou péčí. Svoje názory, úvahy i zkušenosti publikuji na blogu idnes.cz, odkud je přebírají servery, které se snaží střídavou péčí seriózně zabývat. Představím vám příběh, který boří argumenty odpůrců střídavé péče a vyvrací jejich teorie.

Hrdinou příběhu je náš syn Matěj. Jeho život je k téměř k nerozeznání od života ostatních dětí. Matěj neřeší, jestli je víc doma u mámy nebo u táty, ani koho má raději. Řešit to nemusí. Domov má jen jeden, i když na dvou místech. Žije spokojeně a střídavka je pro něj přirozená. Jen někteří kamarádi mu závidí, že ho ve školce vyzvedává i tatínek. Oni takové štěstí neměli.  Podívejme se na základní data.... Střídavku praktikujeme asi 3,5 roku. Od 2,5 let věku dítěte. Interval střídání je týdenní.

Jak tak malé dítě střídavou péči zvládá?

OSPOD uvádí:

Chlapec dobře prospívá po všech stránkách, jeví se jako bystré a spokojené dítě.

Školka:

Nezletilý je pohodové a bezproblémové dítě, ve vztahu k dětem přátelský a vždy ochotný pomoci, dosavadní vývoj odpovídá věku ....

Lékařka:

Péči rodičů hodnotím jako dobrou, vztah dítěte k oběma rodičům se mi jeví jako velmi pěkný ....

Po výhružkách, které popisovaly moji smrt, neustálém fyzickém napadání, které se stupňovalo jsem byla nucena se odstěhovat z našeho společného bydliště - bez dcery. Bylo mi řečeno, pokud bych nepřistoupila na rozvod, nebo snad chtěla naši dceru do výchovy, nechá mi manžel zalít nohy do betonu a vhodí do přehrady. 

Monika Welzel
Mám dvě děti a bydlím v Kanadě, kde je střídavá péče běžná. Už 4 roky jsou děti týden se mnou a týden s otcem. V létě podle programu, třeba i tři týdny v kuse, ale vždy tak, aby to bylo 50 : 50...

Čítajte celý článok na www.stridavka.cz

S bývalou partnerkou, s ktorou mám dcérku (teraz už 9 ročnú), sme sa pokúšali o "striedavku" ešte v dobe, keď sme o tomto modeli ani nepočuli.