V Česku se střídavou péčí o děti po rozvodu rodičů zabývají víceméně jen psychologové. A ti ji spíše nedoporučují. Sociologa Petra Fučíka z Masarykovy univerzity kontrast mezi českou a zahraniční třicetiletou praxí – kde naopak výzkumy dokládají, že „střídavka“ je za dobře nastavených podmínek prospěšná – zaujal. A opravdu může být pro rodiny spíš výhrou, tvrdí.
Petr Fučík z Katedry sociologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity se na kvalitativní výzkum střídavé péče soustředí už téměř tři roky. Zatímco v zahraničí už podobné, ale i kvantitativní výzkumy existují, u nás jde o první podobné bádání.
„Kultura rozvodovosti v zahraničí je jiná. Nevěřím ovšem na psychologii národů. Když ale – jako se to děje v některých zemích – nastavíte mantinely presumptivní střídavé péče, je to jiné, než když je nastavené nemáte. Když víte dopředu, že rozvodem rodičovství nekončí, zařídíte se podle toho. Venku musíte uvažovat o tom, proč střídavá péče nejde, spíš než argumentovat, proč jde. Většina konfliktů po rozvodech je skutečně daná, nebo alespoň silně ovlivněná systémem,“ myslí si.
Výzkum střídavé péče u nás je poměrně ojedinělý – jak vás to téma napadlo?
Zabýval jsem se rozvodovostí a porozvodovou situací dětí. A tím, jak rozvod děti ovlivňuje stran jejich pozdějšího vzdělání nebo výše příjmů. A překvapilo mě, že jejich situace nebyla ani zdaleka tak špatná, jak by se mohlo zdát z veřejné diskuze o rozvodech. Narazil jsem samozřejmě i na několik rodin, které měly děti ve střídavé péči, a zaujalo mě to.
Celý rozhovor so sociológom Petrom Fučíkom o výskume striedavej starostlivosti si môžete prečítať na