Ústavní soud, TZ 22/2024
Nezletilý byl v roce 2020 svěřen do péče matky (vedlejší účastnice). Běžný styk nezletilého s jeho otcem byl původně stanoven na jeden víkend a jedno odpoledne za dva týdny. Otec měl nezletilého vždy převzít před bydlištěm matky, kam jej po styku měl také předávat. V době původního rozhodnutí bydleli všichni z rodiny v jednom městě.
Styk nezletilého s otcem během let probíhal problematicky. Mezi rodiči panovaly dlouhodobé neshody a společná komunikace nebyla na dobré úrovni. Otec podal v srpnu 2022 návrh na výkon rozhodnutí o styku. Matka v březnu 2023 navrhla novou (méně rozsáhlou) úpravu styku z toho důvodu, že syn nemá podle ní o styk s otcem zájem, a dále navrhla zvýšit otci výživné. Otec v dubnu 2023 navrhl, aby dítě bylo svěřeno do jeho péče. Tato řízení dosud u opatrovnického soudu probíhají.
Matka se s nezletilým v září 2023 přestěhovala 475 km daleko od původního bydliště rodiny, změnila synovi trvalé bydliště bez souhlasu otce či opatrovnického soudu, přihlásila jej do tamní základní školy a k místní dětské lékařce. Stanovený styk otce se synem neprobíhá standardně minimálně od doby přestěhování. Otec proto podal návrh na nařízení předběžného opatření spočívajícího v zatímním svěření nezletilého do jeho péče, na určení základní školy v místě původního bydliště rodiny a určení dětského lékaře tamtéž. OSPOD o několik dnů později podal návrh na vydání „speciálního“ předběžného opatření, které mělo spočívat v zatímním svěření nezletilého do péče otce.
Ústavný súd ČR sa vyjadril k posúdeniu zdravotného stavu rodiča v súvislosti s jeho schopnosťou vychovávať deti. V bode 26. svojho nálezu I. ÚS 3350/22 sa ÚS ČR takto vyjadril k striedavej starostlivosti a k uprednostneniu materskej školy pred vlastným rodičom:
39. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu dále vyplývá, že při rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým krajský soud přihlédl rovněž ke zdravotnímu stavu stěžovatele, jeho zdravotní stav dokonce považoval za jeden ze stěžejních argumentů pro své rozhodnutí, když - na rozdíl od okresního soudu - v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že "střídavou péči nelze upravit mimo jiné i s ohledem na zdravotní stav otce" (bod 31 rozsudku krajského soudu). Dále krajský soud uvedl, že "byť se otec snažil v průběhu odvolacího jednání navodit dojem, že je v plné kondici, bylo zřejmé, že je svým zdravotním stavem limitován, při chůzi byl nejistý". V odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud přihlédl rovněž k názoru nezletilého A. o zdravotním stavu jeho otce, když poukázal na to, že "sám nezletilý uvedl, že otec má málo pohyblivou levou ruku, což bylo patrné i při jednání odvolacího soudu, a nechce, aby otec řídil auto a vozil je do školy" (bod 31 rozsudku krajského soudu). Krajský soud tedy při rozhodování o péči o nezletilé vzal v úvahu rovněž zdravotní stav stěžovatele, který však hodnotil pouze na základě vlastního úsudku s přihlédnutím k vyjádření jednoho z nezletilých dětí. Podle § 127 odst. 1 o. s. ř., závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí - jako tomu bylo právě v nyní posuzované věci ve vztahu k zdravotnímu stavu otce - vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření; jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Krajský soud však nepřípustně posoudil zdravotní stav otce sám, ačkoli rozhodnutí soudu záviselo na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Ke zdravotnímu stavu otce krajský soud neprovedl žádné relevantní dokazování, ani neuvedl, z jakých (případně v řízení provedených) důkazů vycházel, a jak je vyhodnotil. V předmětné věci bylo přitom namístě, aby si krajský soud vyžádal alespoň lékařskou zprávu ošetřujícího lékaře o zdravotním stavu otce, což však neučinil. Ukázalo-li by se, že taková vyžádaná zpráva je nedostatečná, bylo by třeba ustanovit znalce.
40. Z výše uvedeného vyplývá, že v rozhodnutí krajského soudu absentují dostatečná skutková zjištění o zdravotním stavu stěžovatele a také přesvědčivé vyhodnocení významu k tomu zjištěných skutečností. Krajský soud tak náležitě nezjistil, zda zdravotní stav skutečně stěžovateli brání v péči o nezletilé, a v jakém rozsahu. Na takto nedostatečně zjištěném skutkovém stavu krajský soud založil svůj závěr o nevhodnosti střídavé péče. Právní závěry krajského soudu jsou tak v rozporu s provedenými skutkovými zjištěními a ze zjištěného skutkového stavu nevyplývají. Tím krajský soud zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností.
Nález Ústavního soudu České republiky I. ÚS 3085/22
Ústavný súd ČR sa opakovane vyjadruje k rozhodovaniu súdov o starostlivosti o dieťa. V bode 26. svojho nálezu I. ÚS 3350/22 sa ÚS ČR takto vyjadril k striedavej starostlivosti a k uprednostneniu materskej školy pred vlastným rodičom:
26. Ze zmiňované zprávy opatrovníka dále plyne, že vedlejší účastnice podle svého vyjádření nevidí důvod, proč by měl syn ve školce chybět „za každou cenu“. Ústavně zaručeným právem dítěte je ovšem rozvíjet vztahy s oběma svými rodiči, nikoli navštěvovat každý den mateřskou školu; jakkoli jsou předškolní vzdělávání a socializace v kolektivu dítěti prospěšné, nelze je významově stavět nad celý život ovlivňující hodnotu vztahu dítěte (a posléze i dospělého člověka) s jeho rodičem. Uvedenému postulátu koresponduje i interdisciplinární pohled odborníků, který zde Ústavní soud (mimo jiné k „překážkovému“ argumentu útlého věku) obecným soudům znovu nabízí: „Děti od narození potřebují možnost rozvíjet si oboustranně uspokojivý, individuální vztah k oběma svým rodičům, uspořádání výchovy a péče je nutné uskutečnit vždy co nejdříve momentu, kdy dojde k rozpadu rodiny, nikoliv čekat na ,vhodný‘ věk dítěte.“ (PEMOVÁ, T., PTÁČEK, R., op. cit., s. 24.). A k tomu z vlastní rozhodovací činnosti (bod 25 nálezu sp. zn. III. ÚS 882/22) dodává: „… střídavá péče nenastupuje pouze v situaci jakéhosi předem pro ni připraveného ideálního stavu, …. Institut střídavé péče směřuje, vždy v nejlepším zájmu nezletilých, k zachování základního práva obou rodičů na výchovu a péči o dítě právě v situacích, kdy došlo k poruše v rodinných vztazích. Nezbytný zásah soudu, jakkoli obezřetný, tu nemůže být ,dokonalý‘, ale pokud možno co nejvyváženější. Pozitivní závazek státu tu musí být naplněn nikoli jen konstatováním konfliktního aspektu vzájemného vztahu rodičů stran výchovy dětí, zmíněného navíc v rozhodovacích úvahách v konečném důsledku k tíži jen jednoho z nich. Namístě je naléhavé upozornění a právní dopady zmiňující apel na oba rodiče, že respekt k právu druhého na péči a výchovu dětí je nejen v zájmu nezletilých, ale i jich samotných (srov. § 883, 884 odst. 1 občanského zákoníku).“
Nález Ústavního soudu České republiky I. ÚS 3350/22
"Základným prvkom rodinného života je spolužitie rodiča a dieťaťa a ich vzájomné prežívanie obojstrannej prítomnosti, a to aj napriek rozkolom vo vzťahoch medzi rodičmi (rozhodnutie ESĽP vo veci Kutzner proti Nemecku z 26. 2. 2002, sťažnosť č. 46544/99, bod 58; rozhodnutie Elsholz proti Nemecku z 13. 7. 2000, sťažnosť č. 25735/94, bod 43). Právo rodiča vychovávať svoje dieťa a starať sa oň nachádza svoje vyjadrenie v čl. 41 ústavy, pričom na rovnakom mieste ústava zaručuje aj dieťaťu právo na rodičovskú výchovu a starostlivosť. Aj z Dohovoru o právach dieťaťa vyplýva, že ak to nie je v rozpore s jeho záujmami, má dieťa právo udržiavať osobné kontakty s oboma rodičmi a obaja rodičia majú spoločnú zodpovednosť za jeho výchovu a zdravý vývoj (čl. 9 ods. 3 a čl. 18)."
Ústavný súd priznal odškodné 10 000 Eur otcovi, ktorého právo na rodinný život s deťmi bolo porušené konaním OS Bratislava III.
Celý nález Ústavného súdu a tlačovú správu, ktorú k tejto veci vydal Ústavný súd, si môžete prečítať v odkazoch:
Nález Ústavného súdu Slovenskej republiky I. ÚS 414/2021
Tlačová správa ÚS SR k Nálezu Ústavného súdu Slovenskej republiky I. ÚS 414/2021
Ústavný súd ČR v bodoch 19. až 26. svojho nálezu I. ÚS 3065/21 zhrnul požiadavky kladené na všeobecné súdy pri rozhodovaní o starostlivosti rodičov o dieťa, preto odporúčame každému, kto sa o uvedenú problematiku zaujíma, preštudovať si tento nález.
V spomínanom náleze Ústavný súd ČR zároveň uviedol rozdiel medzi zverením dieťaťa do striedavej starostlivosti a zverením dieťaťa jednému rodičovi so širokým stykom pre druhého rodiča&:
61. V praxi dané východisko znamená, že obecné soudy by neměly při posuzování změny péče i při naplnění všech kritérií upřednostňovat ponechání výlučné péče (většinou matky) s určitým rozšířením styku druhého rodiče (většinou otce), ale v souladu s judikaturou zvolit model střídavé (byť třeba nestejnoměrné) péče (obecně analogicky již nález ze dne 20. 1. 2005 sp. zn. II. ÚS 363/03). Tím samozřejmě není vyloučeno, aby obecný soud zvolil i při zohlednění východisek rovnocenné péče a naplnění zmíněných kritérií variantu výlučné péče jednoho z rodičů zkombinovanou se (skutečně) širokým stykem pro druhého rodiče. Jedná se ale poté o výjimku a obecný soud je povinen v takových situacích podat přesvědčivé důvody pro svůj postup a zároveň předestřít, za jakých podmínek a kdy by v budoucnu byla změna na střídavou péči v daném případě realizovatelná, ideálně rovněž při stanovení konkrétních opatření, které by takové změně napomohly dosáhnout.
Nález Ústavního soudu České republiky I. ÚS 3065/21
Striedavá starostlivosť sa v ČR udomácnila ako preferovaná varianta porozvodovej starostlivosti o deti v prípadoch, keď sa rodičia nevedia dohodnúť. Pokiaľ sa dohodnúť vedia, môžu využiť spoločnú starostlivosť, ktorá je ideálom pre deti v rozvedených rodinách.
Pri spoločnej starostlivosti rodičia nepotrebujú mať dopredu stanovené, kedy sa bude o dieťa starať jeden a kedy druhý. Sú schopní dohodnúť sa na starostlivosti a na naplňovaní akýchkoľvek potrieb dieťaťa podľa potreby.
Pri striedavej starostlivosti majú rodičia presne stanovené, kedy sa bude o dieťa starať matka a kedy sa bude starať otec, pretože sa rodičia nevedia dohodnúť.
V najnovšom náleze III. ÚS 928/22 Ústavný súd ČR uvádza:
28. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v daném případě nebylo na místě svěřit nezletilé do výlučné péče matky, neboť zde nebyla prokázána existence relevantního důvodu, který by vylučoval uplatnění preferovaného výchovného modelu v podobě střídavé péče.
Nález Ústavního soudu České republiky III. ÚS 928/22
Európsky súd pre ľudské práva rozhodoval v prípade Vykhovanok proti Ukrajine 12962/19 o porušení článku 8 Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd
Sťažovateľ namietal nedostatočné opatrenia zo strany štátu, keď mu matka jeho dcéry znemožňovala styk s dcérou. Hoci štát vykonal niekoľko opatrení, ESĽP ich posúdil ako nedostatočné a priznal sťažovateľovi, že Ukrajina porušila článok 8 Dohovoru.
Vo svojom rozhodnutí ESĽP uvádza:
30. Majúc na pamäti, že pozitívny záväzok v tejto oblasti nie je výsledkom, ale jedným z prostriedkov (pozri Vyshnyakov, citovaný vyššie, § 36), Súd musí určiť, či vnútroštátne orgány podnikli dostatočné kroky na vykonanie súdneho rozhodnutia z 20. februára 2013, ktorým sa ustanovuje úprava styku s deťmi.
31. Súd poznamenáva, že počas konania o výkon rozhodnutia sa zásah vykonávateľov súdneho rozhodnutia v podstate rovnal iba oznámeniu o neúspešných stretnutiach a odmietania dieťaťa stretnúť sa so sťažovateľom. Po sťažnostiach sťažovateľa vnútroštátne súdy kritizovali spôsob, akým vykonávatelia súdneho rozhodnutia viedli exekučné konanie (pozri odseky 13 a 14 vyššie).
32. Súd sa domnieva, že takýto obmedzený prístup vykonávateľov súdneho rozhodnutia nebol dostatočný. Nezdá sa, že by orgány počas konania o výkon rozhodnutia niekedy uvažovali o opatreniach na dobrovoľné vykonanie rozsudku, napríklad vypracovaním komplexnej stratégie dodržiavania, vrátane cielenej podpory dieťaťu, ktoré zjavne vykazovalo znaky zavrhovania rodiča (v tomto druhom prípade pozri Gen a ďalší proti Ukrajine ([Výbor], č. 41596/19 a 42767/19, § 66, 10. júna 2021). Zostáva nejasné, do akej miery mohli byť služby starostlivosti o deti a rodinu zahrnuté v tomto kontexte a či mohla byť použitá akákoľvek rodinná mediácia (pozri Vyshnyakov, citovaný vyššie, § 43). Súd opakuje, že právo dieťaťa na vyjadrenie vlastných názorov by sa nemalo interpretovať tak, že dáva deťom bezpodmienečné právo veta bez zvažovania ďalších faktorov a bez skúmania ich najlepšieho záujmu; okrem toho záujem dieťaťa zvyčajne vyžaduje, aby boli väzby dieťaťa s jeho rodinou zachované, s výnimkou prípadov, keď by to poškodilo jeho zdravie a vývoj (pozri A.V. proti Slovinsku, č. 878/13, § 72, 9. apríla 2019, s ďalšími odkazmi). V decembri 2019 vnútroštátny súd, napriek neochote dieťaťa stretnúť sa s otcom, skutočne považoval za potrebné zaviesť úpravu styku medzi dieťaťom a sťažovateľom (pozri odsek 17 vyššie).
33. Okrem toho, aj keď je uprednostňované dobrovoľné dodržiavanie rozhodnutia, zakorenené postoje, ktoré rodičia v takýchto prípadoch často zaujímajú, môžu sťažiť takéto dodržiavanie, čo v určitých prípadoch vyžaduje použitie primeraných donucovacích opatrení (pozri Vyshnyakov, cit. vyššie, § 43 s ďalšími odkazmi). Nič však nenasvedčuje tomu, že by takéto donucovacie opatrenia boli úradmi prijaté dostatočne a včas (porovnaj Kuppinger proti Nemecku, č. 62198/11, § 105, 15. januára 2015).
34. Súd opakovane v prípadoch proti Ukrajine zistil, že nevhodné prostriedky na vykonávanie rozsudkov súdov o deťoch sú výsledkom nevytvorenia legislatívneho a administratívneho rámca, ktorý by mohol uľahčiť facilitáciu dobrovoľných dohôd o dodržiavaní predpisov, do ktorých sú zapojení rodinní príslušníci a odborníci na starostlivosť o deti. Okrem toho dostupný rámec nestanovil vhodné a konkrétne opatrenia na zabezpečenie vynúteného súladu s týmito dojednaniami, v súlade so zásadou proporcionality (pozri Vyshnyakov, citovaný vyššie, § 46; Shvets proti Ukrajine [výbor], č. 22208/17 , § 38, 23. júla 2019; Bondar proti Ukrajine [Výbor], č. 7097/18, § 36, 17. decembra 2019; a Gen a iní, citovaní vyššie, § 68). Súd sa domnieva, že tieto zistenia sú rovnako relevantné pre tento prípad.
Rozhodnutie ESĽP 12962/19 (v angličtine)
Aj na Slovensku je možné, aby sa rodičia po rozvode starali o dieťa spoločne. Prinášame vám príklad rozsudkov OS Žilina, v ktorých súd potvrdil rodičovské dohody o zverení detí do spoločnej osobnej starostlivosti oboch rodičov.
Mal. T., nar. XX.X.XXXX, sa z v e r u j e do spoločnej osobnej starostlivosti oboch rodičov, ktorí ho budú zastupovať a spravovať jeho majetok.
Počas trvania spoločnej osobnej starostlivosti sa výživné na mal. dieťa a styk s ním n e u p r a v u j ú .
Rozsudok OS Žilina 37P/256/2018
Mal. G., nar. XX.XX.XXXX, sa z v e r u j e do spoločnej osobnej starostlivosti oboch rodičov, ktorí ju budú zastupovať a spravovať jej majetok.
Počas trvania spoločnej osobnej starostlivosti sa výživné na mal. dieťa a styk s ním n e u p r a v u j ú.
...Aj keď judikatúra Súdneho dvora vyžaduje, aby názory detí boli zohľadnené, tieto názory nie sú nevyhnutne nemenné a námietky detí, ktorým sa musí venovať náležitá pozornosť, nie sú nevyhnutne dostatočné na to, aby prevážili nad záujmami rodičov, najmä nad ich záujmami mať pravidelný kontakt so svojím dieťaťom (pozri KB a iní proti. Chorvátsko, č. 36216/13, § 143, 14. marca 2017). Najmä, právo detí vyjadrovať svoje vlastné názory, by sa nemalo vykladať tak, že im skutočne dáva bezpodmienečné právo veta bez toho, aby sa brali do úvahy ďalšie faktory a aby sa preskúmalo, či sú v ich najlepšom záujme (rozsudok AV v. Slovinsko, už citovaný, § 72).
66. V prípadoch týkajúcich sa vzťahu osoby k jej dieťaťu, existuje povinnosť (štátu) vynaložiť mimoriadne úsilie, a to vzhľadom na riziko, že vec bude de facto rozhodnutá plynutím času (pozri napríklad Ignaccolo -Zenide, už citovaný, § 102; Süß proti Nemecku, č. 40324/98, § 100, 10. novembra 2005; Strömblad proti Švédsku, č. 3684/07, § 80, 5. apríla 2012; a Ribić, už citovaný , § 92).
Rozhodnutie ESĽP 23641/17 (v angličtine)
"Vo vzťahu k obidvom rodičom však treba zdôrazniť, že ciele výchovy dieťaťa sú sformulované v článku 29 ods. 1 Dohovoru o právach dieťaťa, ktorý je tiež súčasťou nášho právneho poriadku. Z psychologického hľadiska je cieľom výchovy dieťaťa jednoznačné jeho všestranný vývoj na fungujúcu, citovo a psychosociálne zrelú ľudskú osobnosť s produktívnou sociálnou orientáciou. Rozhodujúcu úlohu vo výchove dieťaťa majú rodičia Obsahom ich práva „vychovávať“ je v prvom rade právo a (povinnosť) chrániť (záujmy dieťaťa, ďalej tiež riadiť a usmerňovať jeho konanie a vykonávať nad ním dohľad, právo mať dieťa u seba, resp. určiť miesto jeho pobytu a právo sa o neho osobne starať. Rodičia sú pri výkone rodičovských práv a povinností zásadne rovnoprávni, samozrejme za podmienky, že sú obaja nositeľmi práva výkonu. Je preto prvoradou povinnosťou a súčasne právom obidvoch rodičov podieľať sa na výchove maloletého dieťaťa. Na tom nič nemení ani skutočnosť, že nežijú v spoločnej domácnosti. Matka nesmie otcovi brániť v styku s dieťaťom. V tomto útlom veku sú deti manipulovateľné, ovplyvniteľné a je vysoko pravdepodobné, že najmä matka svoju animozitu z rozpadnutého partnerského vzťahu rieši prostredníctvom svojho maloletého dieťaťa, čo na mal. N. pôsobí veľmi negatívne. Skutočnosť, že matka do animozity voči otcovi zaťahuje maloletú dcéru, nevrhá na ňu dobré svetlo. S poukazom na nepriaznivé reakcie a ataky rodičov medzi sebou v minulosti treba uvažovať aj pri rozhodnutí vo veci samej, aby sa dieťa stretávalo s otcom bez prítomnosti matky, ale na ÚPSVaR za účasti psychológa. Je pritom povinnosťou matky dieťa pripraviť na to, že bude časť svojho voľného času tráviť so svojim otcom, ktorý je taktiež nositeľom rodičovských práv vo vzťahu k nemu. Aj správanie otca je potrebné korigovať, najmä v súvislosti s tým, že už matka dosiahla štvorročné odcudzenie otca s dieťaťom. Obidvaja rodičia sú povinní prekonať vzájomnú averziu a v záujme zdravého vývoja maloletého dieťaťa je nevyhnutné, aby si vybudovali korektné vzťahy, ktoré budú viesť k realizácii práva otca stýkať sa s dieťaťom, ktoré nemá zverené do výchovy. Matka nemôže otcovi brániť v styku s dieťaťom. Práve naopak, je povinná vytvárať podmienky pre hladký priebeh týchto stretnutí. Rovnako je potrebné, aby otec nerobil matke prieky. Ak matka bude naďalej brániť otcovi v styku s dieťaťom, je možné, že súd rozhodne o jeho zverení do výchovy otca. Rovnako nie je vylúčená do budúcna u rodičov aj striedavá rodičovská starostlivosť, tieto možnosti však bude zvažovať súd až v rozhodnutí vo veci samej po riadne zistenom skutkovom stave a doplnenom dokazovaní s ohľadom na prvoradý záujem maloletého dieťaťa. Obidvaja rodičia sú povinní práva svojho dieťaťa nielen deklarovať, ale najmä rešpektovať a v maximálnej miere sa im prispôsobiť. Iný postup je kontraproduktívny a vedie k odcudzeniu otca s mal. dieťaťom a ochladeniu ich vzájomných vzťahov, čo nie je vôbec žiaduce. Rok trvajúce konanie o výkon neodkladného opatrenia vo veci styku s maloletým dieťaťom nepochybne negatívne ovplyvňuje rodinný život sťažovateľa a vzťahovú väzbu s jeho maloletou dcérou a pre úplnú absenciu prítomnosti v jej živote aj právo na riadnu rodičovskú starostlivosť a výchovu."
"Je potrebné poznamenať, že nemožno uprednostniť, zásadu stability výchovného prostredia dieťaťa, ak má ustúpiť vyššiemu cieľu - ktorým je zabezpečenie riadnej výchovy maloletého dieťaťa. Rodič dopúšťajúci sa takéhoto obmedzovania práva dieťaťa na stretávanie s druhým rodičom, ktorý je schopný vylúčiť druhého (výchovne spôsobilého) rodiča zo života ich spoločného dieťaťa neposkytuje žiadnu záruku, že výchova dieťaťa splní ciele, ktoré od nej spoločnosť očakáva. Preto je v zákone o rodine zakotvená možnosť súdu považovať kvalifikované bránenie v styku za podstatnú zmenu pomerov. Súd by nemal v rozhodnutí o zmene zverenia váhať, pretože škody, ktoré môže programujúci rodič na psychike dieťaťa napáchať, sú vážneho a dlhodobého charakteru, pričom úspešnosť ich odstránenia závisí vo veľkej miere aj od dĺžky nesprávneho výchovného pôsobenia programujúceho rodiča. Je rozhodne v záujme dieťaťa byť v kontakte s oboma rodičmi; pokiaľ sú riadne výchovne spôsobilí. Rešpekt k právam iných je jedným z predpokladov riadnej výchovy. Z pozitívneho záväzku štátu na poli ústavnej garancie a ochrany rodičovstva a rodiny, resp. rodinného a súkromného života (článok 32 Listiny základných práv a slobôd a článok 8 Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd) vyplýva, že súdy sú povinné zverenými procesnými prostriedkami vytvárať predpoklady pre urovnanie narušených vzťahov medzi rodičmi a deťmi, vrátane prostriedkov donútenia, ak môže takéto opatrenie viesť k sledovanému cieľu a ak je primerané."
"Rok trvajúce konanie o výkon neodkladného opatrenia vo veci styku s maloletým dieťaťom nepochybne negatívne ovplyvňuje rodinný život sťažovateľa a vzťahovú väzbu s jeho maloletou dcérou a pre úplnú absenciu prítomnosti v jej živote aj právo na riadnu rodičovskú starostlivosť a výchovu.
...Ani po uplynutí jedného roka od podania návrhu teda okresný súd svojimi opatreniami nezabezpečil požadovaný styk sťažovateľa s jeho maloletou dcérou nariadený právoplatným neodkladným opatrením, ktorého účelom bolo zabezpečiť styk bezodkladne, aby nedošlo k nenapraviteľnému poškodeniu vzťahu otca s dcérou v priebehu základného konania."
Pokud obecné soudy rozhodují o úpravě styku, je třeba vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů; a tudíž je-li rozhodnutím soudu dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by mu mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Pro oba rodiče totiž platí stejně čl. 32 odst. 4 Listiny, podle nějž je péče o děti a jejich výchova právem rodičů a děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Takové co nejrovnoměrnější uspořádání z hlediska péče o dítě a jeho výchovy je rovněž zpravidla v nejlepším zájmu dítěte. Odchylky od takového uspořádání, tedy výrazná disbalance mezi oběma rodiči v péči o dítě a styku s ním, musí být vždy odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, nejčastěji opět nejlepšího zájmu dítěte; přičemž v řízení musí být prokázány konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá.
Například představa, že období od 26. 12 do 28. 12. pokrývá období Vánoc, je iluzorní. Má-li být styk nerezidentního rodiče upraven přiměřeně, je nutné, aby měl možnost být s dítětem i na Štědrý den (tedy v ten pro dítě i jeho rodiče „nejsvátečnější“ den v roce) – obdobně jako matka dítěte.
Vánoce nejsou jedinými významnými svátky, a proto je přinejmenším vhodné v případě, že neexistuje dohoda mezi rodiči, do výroku o úpravě styku zahrnout i další svátky, stejně je třeba pamatovat i na (nejen letní) prázdniny. Styk obou rodičů lze upravit tak, aby mohli o syna rovnoměrně pečovat v režimu „lichý a sudý rok“ o jarních i podzimních prázdninách, Velikonocích či dalších státem uznávaných svátcích.
V nyní posuzovaném případě městský soud vydal měsíc a půl poté, co matka s dítětem opustily společnou domácnost, kterou vedly se stěžovatelem, předběžné opatření, kterým upravil styk stěžovatele s dcerou na čtyři hodiny jednou za čtrnáct dní. Ústavní soud považuje za obecně nepřípustné, aby ze situace, kdy rodič s dítětem doposud sdílel společnou domácnost, se rozsah styku snížil na čtyři hodiny jednou za čtrnáct dní. Takové drastické omezení styku by muselo být odůvodněno velmi závažnými důvody. Za takové závažné důvody Ústavní soud obecně nepovažuje útlý věk dítěte. Neexistuje totiž žádný předem daný důvod k tomu, aby se otec nemohl plnohodnotně starat i o novorozence, natož o dítě ve věku jednoho roku.
Co se týče dalšího důvodu uvedeného městským soudem pro tak omezený styk, tak ani vzdálenost bydliště rodičů není sama o sobě důvodem omezení styku. Při rozhodování o styku také nelze totiž pominout, že to byla matka, která dítě ze společné domácnosti vytrhla. Takové jednání matky je protiprávní, neboť určení místa bydliště dítěte je součástí rodičovské odpovědnosti, která je sdílena oběma rodiči (viz § 858 občanského zákoníku). Jeden z rodičů tedy nemůže bydliště dítěte změnit proti vůli druhého rodiče (ROGALEWICZOVÁ, R. Právo rodiče na určení místa bydliště dítěte, Právník 4/2015, roč. 154, s. 296 - 307). Takové jednání by bylo ospravedlnitelné, pouze pokud by pro takový krok existovaly nějaké závažné důvody, jako například ochrana fyzické integrity rodiče nebo dítěte v případě domácího násilí ze strany druhého rodiče. Takové skutečnosti však nebyly matkou v návrhu na svěření dcery do péče ani tvrzeny, tím méně před soudem prokázány. Je tedy nespravedlivé, aby matka fakticky profitovala z toho, že dítě protiprávně odvezla do 200 km vzdáleného místa. Skutečnost, že jeden z rodičů protiprávně (jednostranně) změní bydliště dítěte je podstatnou okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování, komu dítě svěřit do péče a při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku. Například k předávání dítěte ke styku by mělo zásadně docházet v místě původního bydliště dítěte. Pro jiné rozhodnutí by měly existovat dostatečně závažné důvody, které by měly být v soudním rozhodnutí vysvětleny.
Z rozsudku Krajského súdu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci č. 36Co 261/2016:
II. Pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobit narušit školní docházku dítěte. Ve výjimečných případech může být důvodem k vyloučení střídavé péče i nevhodná či vůbec neprobíhající komunikace mezi rodiči, avšak nemůže se tak stát, aniž by se soudy pokusily zjistit příčinu stávajícího stavu komunikace a tento stav za pomocí vhodných opatření napravit a zlepšit. Dítě by pak mělo být svěřeno zásadně do péče toho z rodičů, který je více nakloněn ke komunikaci s druhým rodičem a který nebude bránit jeho styku s druhým rodičem.
Fakt, že matka proti otci vznáší řadu výhrad a nesouhlasí se střídavou péčí, nemůže být podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13) důvodem pro který by střídavá péče měla být v daném případě vyloučena.
Odvolací soud však zdůrazňuje, že pokud by matka odmítala komunikaci s otcem v záležitostech týkajících se péče o nezletilé, vystavuje se nebezpečí, že soud shledá střídavou péči nefunkční a pak přichází v úvahu výlučná péče toho z rodičů, který se v tomto směru chová odpovědněji a je schopen druhého rodiče respektovat.
Celý text rozsudku si môžete prečítať na http://www.striedavka.sk/01_custom_content/rozsudky/RozsudekKSUL36Co261_2016.pdf
Zaujímavú tlačová správu vydal Ústavný súd Českej republiky 7.8.2017. Týkala sa úpravy styku s maloletými deťmi a zákazu styku. Zo správy vyberáme:
"...Podľa názoru Ústavného súdu prišlo k porušeniu základných práv sťažovateľa na rodinný život a na starostlivosť o deti zaručených článkom 10 ods. 2 a článkom 32 ods. 4 Listiny základných práv a slobôd."
"Ústavný súd pripomenul, že pri rozhodovaní o úprave styku musia súdy vychádzať z toho, že právom oboch rodičov je v zásade rovnakou mierou sa o dieťa starať a podieľať sa na jeho výchove, s čím korešponduje aj právo samotného dieťaťa na starostlivosť oboch rodičov. Ak je rozhodnutím súdu dieťa zverené do starostlivosti jedného z rodičov, je spravidla vždy v najlepšom záujme dieťaťa umožniť mu stretávať sa s druhým rodičom v takom rozsahu, aby bol postulát rovnej rodičovskej starostlivosti čo najviac naplnený."
"Ústavný súd tiež uviedol, že indície škodlivého správania sťažovateľa stále nie sú tak vážne, aby ospravedlňovali neskôr vydaný úplný zákaz jeho styku s maloletými, ktorý musí byť vyhradený pre mimoriadne situácie. V prípade zatiaľ nepreukázaného rizika násilia mal najlepší záujem detí viesť krajský súd k tomu, aby bol sťažovateľovi do skončenia trestného stíhania umožnený aspoň asistovaný styk, ktorý by mu pomohol udržať s deťmi kontakt a zároveň by neutralizoval prípadné negatívne pôsobenie vedľajšej účastníčky na jeho vzťah s maloletými. Hrozba fyzického násilia zo strany rodiča je totiž porovnateľná s ujmou prameniacou zo straty väzieb k jednému rodičovi v dôsledku manipulácie druhým rodičom. Ak vedie jeden rodič svoje dieťa k nenávisti či zapreniu druhého rodiča, učí ho totiž vlastne nenávisti k sebe samému.
V danom prípade teda krajský súd nesplnil svoju povinnosť viesť rodičov ku konštruktívnemu riešeniu krízy ich rodiny. Úlohou štátnych orgánov (a to ako súdov, tak orgánov sociálno-právnej ochrany dieťaťa) je pritom zabrániť ako možnému fyzickému násiliu zo strany rodičov, tak tomu, aby bol jeden z rodičov z dôvodu možnej manipulácie druhým rodičom zo života dieťaťa eliminovaný."
Celú tlačovú správu si môžete prečítať na webe ÚS ČR:
Text nálezu Ústavného súdu ČR I. ÚS 1079/17 si môžete prečítať na https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2017/I._US_1079_17_an.pdf
A nakoniec vyjadrenie sudkyne spravodajky Kateřiny Šimáčkovej: https://m.novinky.cz/articleDetails?aId=445601&sId&mId
"Maloletý je vekom starší, pričom od posledného rozhodnutia o úprave styku uplynula doba viac ako jedného roka, počas ktorej sa riadne a bez problémov realizoval doposiaľ upravený styk otca s maloletým, preto je v záujme maloletého, aby sa tento styk primerane rozšíril. Maloletý má vyše 3 a pol roka, pričom u detí v tomto veku sa výrazne formuje ich osobnosť a je priam nevyhnutné, aby v tomto veku bol udržiavaný pravidelný a rovnocenný osobný styk aj s druhým rodičom, ktorému dieťa nie je zverené do osobnej starostlivosti."
"Jak vyplývá z výše uvedené ustálené judikatury Ústavního soudu, absence komunikace mezi rodiči nemůže být důvodem omezení práv jednoho z rodičů tím, že dítě je svěřeno do péče pouze jednoho z nich. To zejména pokud je svěřeno do péče toho rodiče, který je za špatnou komunikaci odpovědný. Podle názoru kolizního opatrovníka dětí v řízení před obecnými soudy Statutárního města Ostrava taková situace dokonce nastala v nyní posuzovaném případě, neboť podle něj je to matka, která bez pádného důvodu s otcem (stěžovatelem) nekomunikuje a neinformuje ho o dětech. Tím by fakticky došlo k „odměnění“ matky za její protiprávní chování. Nicméně i pokud vina na špatné komunikaci mezi rodiči je na straně obou rodičů, nelze tuto okolnost přičíst k tíži výhradně jednomu rodiči a svěřit dítě do péče pouze jednomu z nich. Obecné soudy naopak s ohledem na nejlepší zájem dítěte musí aktivně usilovat o zlepšení vztahu rodičů, a to například prostřednictvím nařízení účasti na mediačním řízení či rodinné terapii a nelze střídavou péči zamítnout proto, že se podle soudů rodiče mezi sebou nebyli schopni dohodnout."
Úrady práce, sociálnych vecí a rodiny dlhodobo odmietali rodičom nahliadnutie do spisov, ktoré sa týkali ich vlastných detí v období, kedy bol ÚPSVaR ustanovený súdom za kolízneho opatrovníka v prebiehajúcom súdnom konaní. Vďaka OZ Otcovia.sk sa podarilo na Krajskom súde v Bratislave dosiahnuť rozsudok o tom, že ide protiprávne konanie úradov, ktoré týmto porušujú právo na informácie.
Pokiaľ vám pracovníci Úradov práce, sociálnych vecí a rodiny nechcú dovoliť nahliadnutie do spisovej dokumentácie vášho dieťaťa, môžete im predložiť nasledujúci rozsudok a upozorniť ich, že porušujú vaše právo na informácie.
"...Vzájomná radosť rodiča a dieťaťa v blízkosti toho druhého je základným prvkom rodinného života. Je chránené článkom 8 Európskeho dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd, z ktorého vyplýva tiež pozitívny záväzok štátu chrániť záujmy rodiny a prispievať aktívne k udržiavaniu a obnovovaniu rodinnoprávnych väzieb. Vyhliadky na vytvorenie takýchto väzieb sa postupne znížia a napokon zaniknú, ak biologickému rodičovi a dieťaťu nie je dovolené stýkať sa alebo len tak zriedka, že žiadne prirodzené puto nemá nádej medzi nimi vzniknúť. Právo styku a zásady jeho správneho výkonu sa premietajú do judikatúry Európskeho súdu pre ľudské práva, ktorý opakovane konštatoval, že „je v záujme dieťaťa, aby udržovalo rodinné zväzky s odlúčeným rodičom a aby nebolo odtrhnuté od svojich koreňov a má právo na to, aby dostalo príležitosť rozvíjať svoj vzťah ku každému z rodičov a prejaviť svoje city skutočne slobodne bez akéhokoľvek vonkajšieho tlaku zo strany druhého rodiča“. ... Pri úprave styku by mala byť zachovaná proporcionalita rozloženia pri rešpektovaní rovnakých práv každého z rodičov a úprava stretávania pod tento rozsah v prípade, ak má rodič záujem o stretávanie v normálnom rozsahu t.j. 1/2 voľného času dieťaťa, je obmedzením stretávania a súd musí v rozhodnutí odôvodniť, aký záujem dieťaťa ho viedol k obmedzujúcemu rozsudku. Ak je oprávnený schopný sa o svoje dieťa riadne postarať po celú dobu stretávania a má na to vytvorené všetky podmienky, potom niet žiadneho zákonného dôvodu na to, aby bol tento styk akokoľvek obmedzovaný. Zásadne nemožno obmedzenie alebo zákaz styku vysloviťv prípade, ak uvádzané dôvody vyplývajú zo vzťahu medzi rodičmi, a nie zo vzťahu medzi rodičom a dieťaťom. Akékoľvek (aj oprávnené) výhrady jedného rodiča voči druhému rodičovi, ktoré sa týkajú jeho postoja ako partnera, nemôžu byť dôvodom na zásah do styku s dieťaťom. Takisto nemôže byť dôvodom na obmedzenie alebo zákaz styku len ničím neodôvodnená nechuť dieťaťa, najmä vtedy, ak indície smerujú k zámernému pôsobeniu preferenčného rodiča s cieľom vyvolať takéto správanie dieťaťa. Aj deti sú svojim rodičom povinné úctou a rešpektom, a táto povinnosť nemôže bezdôvodne zaniknúť, a to ani rešpektovaním všetkých práv dieťaťa. Ak teda súd nezistí také okolnosti v správaní oprávneného rodiča, ktoré by mohli viesť k zásahom do výkonu rodičovských práv a povinností, nemôže byť odmietanie dieťaťa samé osebe dôvodom na obmedzenie alebo zákaz styku. Práve naopak, v takomto prípade musí súd zvážiť širší záujem dieťaťa, ktorým je naplnenie cieľov jeho riadnej výchovy a urobiť všetky kroky smerujúce k tomu, aby sa eventuálne narušený vzťah medzi rodičom a dieťaťom obnovil, resp. prehĺbil. V prípade, ak má súd za preukázané, že príčinou odmietania je správanie preferenčného rodiča, potom by súd mal bez návrhu riešiť postoj tohto rodiča a nariadiť mu odborné poradenstvo podľa § 37 ods. 2 písm. d/ Zákona o rodine. Súd je povinný poučiť preferenčného rodiča o následkoch jeho pôsobenia na dieťa a ďalšie právne prostriedky, ktoré môže použiť, aby zabezpečil pre dieťa riadne naplnenie jeho práv, vrátane zmeny zverenia podľa § 25 ods. 4 Zákona o rodine."