V České republice neexistuje žádný srovnávací výzkum dětí v různých formách svěření do péče rodičů po rozvodu.
Znalec provedl rešerši abstrakt vědeckých časopisů Národní lékařské knihovny USA (Medline www.ncbi.nlm.nih.gov/entrez). Nejvíce výzkumů bylo provedeno v USA; ve Spojených státech byla střídavá péče uvedena do soudní praxe v roce 1973, čili mají čtvrtstoletí náskok. První výzkum těchto rodin proběhl v roce 1979. V současné době je dětí svěřených do střídavé péče cca 20%, výzkumů cca 400.
Prakticky všechny studie zjistily významně lepší socializační podmínky i výsledky dětí, které se nacházejí ve společné/střídavé péči ve srovnání se situací, kdy se děti nacházejí v péči pouze jednoho rodiče (zpravidla matky).
Shrnutí hlavních poznatků reprezentativních srovnatelných studií vytěžila metaanalýza Adaptace dětí ve společné péči versus v péči jednoho rodiče (publikovaná 2002 v Journal of Family Psychology, Mar;16(1):91-102: Child adjustment in joint-custody versus sole-custody arrangements: a meta-analytic review. Bauserman R., Department of Health and Mental Hygiene, Maryland)
Vypovídací hodnota je zásadní: sumarizuje 33 výzkumů, zahrnujících celkem 1846 dětí v péči jednoho rodiče (matky nebo otce) a 814 ve společné péči, včetně srovnání s dětmi v úplných rodinách. Ve vzorku jsou děti ve věku od 6 měsíců v době rozvodu, sledovaná doba od rozvodu byla 2-5 let. (Autor pro jistotu připomíná, že 4/5 výzkumů byly vedeny ženami.)
Děti byly zkoumány 40 psychologickými a lékařskými metodami, včetně hodnocení rodičů a učitelů. Srovnání zjistilo celkem 140 ukazatelů tělesného a duševního zdraví, rodinných vztahů, adaptovaného chování, emoční adaptace, školních známek, sebeúcty a traumatizace rozvodem, v nichž se děti významně lišily dle druhu péče.
.
Autor je shrnul pod pojmem celkové adaptace. Všechny výzkumy konsistentně zjistily:
1. Děti ve společné (střídavé) péči obou rodičů jsou významně lépe adaptovány ve všech ukazatelích: tělesné a duševní zdraví, rodinné vztahy, behaviorální a emoční adaptace, sebeúcta – než děti v péči jednoho rodiče.
2. Adaptace dětí ve společné (střídavé) péči obou rodičů se neliší od dětí v úplných rodinách.
Nálezy se shodují s předpokladem, že společná péče je pro děti výhodná, protože usnadňuje trvalé pozitivní spojení s oběma rodiči.
Je třeba zdůraznit, že pohlaví rodiče nemělo na hodnocení typu péče vliv (!) Naopak skupina matek, které při rozvodu žádaly děti do své péče, významně podpořila prosperitu dětí při střídavé péči (!)
.
Situace těchto dětí je sledována také oficiálními statistikami USA. Mj. proto, že rodiny, kde je dítě po rozvodu v péči jednoho rodiče, jsou mnohem většími spotřebiteli sociálních dávek: 46% matek, kterým bylo dítě svěřeno do péče, dostává pomoc z veřejných zdrojů (z otců s dětmi v péči jen 21%), jednak z nich vyrůstají děti s významně větším podílem sebevražd, nedokončeného studia, psychiatrické populace, kriminální populace atd.
US Bureau of Census například uvádí:
- 90% otců se společnou péčí o dítě platí řádně podporu dítěte (až po v USA nákladné poplatky za vysokou školu),
- z otců s povolenými návštěvami dítěte platí na dítě řádně 79%,
- z otců, které dítě nesmí navštěvovat pro odpor matky, platí řádně jen 44%.
(V návštěvě je bráněno matkou 38% otců.)
Důvodem je neschopnost otců, kteří ztratili své dítě, platit – ať již faktická nebo virtuální. Statistické analýzy (vícerozměrná regrese) přitom určily kauzalitu vztahu: otcové neplatí, protože jim matky brání ve styku.
Neplatí tedy stereotyp „nedávám mu dítě, protože neplatí", ale zcela naopak – faktická ztráta dítěte vede ke ztrátě motivace se o něj starat! (Canadian Journal of Community Mental Health 2002).
Řada výzkumů dospělých, jejichž rodiče se rozvedli v jejich dětství, jednoznačně preferovala střídavou péči. Atd.
.
Reprezentativní přehled Role otce (Pediatrics) prezentuje mj. výsledky 10 leté longitudinální studie rodin, kde se role hlavního pečovatele, hospodyně, kuchaře a uklízečky ujal otec, průměrně po šestinedělí až ve 3 měsících věku novorozence. (Obvykle proto, že matka preferovala zaměstnání před domácí rolí.) Děti byly poprvé vyšetřeny ve věku 2-22 měsíců, poté opakovaně po 2 letech.
Výsledky překvapivě, zcela proti-intuitivně, přinášely zrychlený vývoj dětí proti vrstevníkům: jinak řečeno, mateřský otec ve své dvojroli přináší dětem více, než jen mateřská (a ve 1/3 případů ani to ne) matka.
Dalším pozoruhodným nálezem již při vyšetření v 6 a 8 letech bylozaujetí všech dětí generativitou. Všechny děti se věnovaly nějaké péči o růst a plození – pěstovaly rostliny a zvířata. Nedělo se tak však způsobem, jaký je běžný u většiny dětí, totiž, že dítě dostane zvíře a starat se musí rodič: rostliny dětí v péči otců byly dětmi zalévány, přesazovány, dávány do váz. Zvířata byla krmena, vyváděna na procházky, čištěna, rozmnožována. Děti bez ohledu na pohlaví rády pečovaly o mladší sourozence (což je u chlapců neobvyklé). Byly hrdé na etiku práce.
Klinicky nejrobustnějším nálezem v zatím poslední fázi (10 let) bylyvztahy s vrstevníky. Děti tohoto věku obvykle kamarádí se svým pohlavím, opačné pohlaví v nich probouzí úzkost a konflikt. Děti vychované primárním pečovatelem otcem se jednomyslně přátelí bez ohledu na pohlaví – pohlavní polarizace je okrajová.
Autor prezentované studie, zkušený dětský psychiatr, uzavírá, že toto u dospívajících dětí zcela neobvyklé přátelství vypovídá o vlivu otce jako hlavního vychovatele na překonání kontrastů mezi pohlavími – hlavní příčině rozvodů vůbec:
Mít otce jako hlavní pečující objekt během raného vývoje, přičemž matka je velmi blízko (většina matek pokračovala v kojení i po nástupu do práce), vytváří pevnou skálu důvěry a pohody jak s mužskými, tak s ženskými objekty.
Znalec může jen k těmto posledním závěrům poznamenat, že během svého vývoje lidský druh vystřídal řadu modelů rodiny, přičemž vlastně pořád nevíme, který je pro náš druh nejvýhodnější. Průkopnická studie ukazuje, že trend stírání rozdílu mezi sexuálními rolemi může přinést mnoho pozitivního i ve sféře péče o děti od kojeneckého věku. Tento model zatím naše civilizace masově nevyzkoušela, ale jestli je jeho výsledkem ukončení strachu a boje pohlaví, má silnou vývojovou perspektivu.
Z tohoto hlediska je nutno ve světle posledních vědeckých studií a nálezů konstatovat, že „mateřský otec" je pro děti přínosem.
V žádném případě nelze tvrdit – nelze z žádných dosavadních výzkumů usoudit – že by střídavá péče byla pro děti zátěží, a to bez ohledu na eventuální těžkosti „technicko-organizačního" charakteru. (Jiné trvalé bydliště rodičů, změna prostředí, dojíždění). Toto jsou pro děti pouze vnější okolnosti, při nichž hlavní záležitost – VZTAH S RODIČEM – zůstává zachován a nezměněn. Zátěží by bylo, kdyby tento druh péče ztratily. (Škola nemůže pro dítě rodiče převážit!)
Střídavá péče je pokračováním rodiny – tedy těch socializačních podmínek, které utvářely jejich současný pocit bezpečí a jistoty – i přes rozvod rodičů.
Ačkoliv je široce znám fenomén, kdy matka brání otci ve styku s dětmi a tyto situace jsou opakovaně soudy řešeny (a znalec se k nim vyjadřoval v rámci svojí znalecké činnosti v řadě posudků vypracovaných na základě zadání soudem nebo soukromými klienty), není znalci znám z české reality ANI JEDEN případ, kdy by otec bránil ve styku s dětmi matce. Popis takových případů nebyl znalci ani dostupný v pramenech, z nichž čerpal výše uvedené informace. Zdá se, že otcové automaticky respektují biologické postavení ženy jako matky, ačkoliv naopak tento respekt v žádném případě není prokazován matkami recipročně.
Z dosavadní praxe je znalci známo, že jestliže je dítě svěřeno po formální stránce do péče otci, pak v postupu času si v podstatě vydobude takovou míru péče obou rodičů, která jemu po psychické stránce vyhovuje a která takřka pravidelně nabývá formy péče střídavé nebo společné.
S jistou dávkou nadsázky by se mohlo hovořit o „svěření rodičů do péče dítěte" (JUDr. Klára Veselá-Samková), které je schopno korigovat jednání rodičů způsobem, kterého oni pro svoji rozvodovou tenzi schopni nejsou.
.
NEGATIVNÍ DOPADY SVĚŘENÍ DO VÝLUČNÉ PÉČE MATKY
To je opakem zákonem zaručeného práva dítěte na oba rodiče, a znalci se jeví opakem péče. Jaké to má praktické následky?
Dle statistik* jsou děti vyrůstající v rodině bez otce významně ohroženy těmito riziky:
5 x větší pravděpodobnost, že spáchají sebevraždu
32 x větší pravděpodobnost, že utečou z domova
20 x větší pravděpodobnost, že budou trpět poruchami chování
14 x větší pravděpodobnost, že se dopustí znásilnění
9 x větší pravděpodobnost, že nedokončí školu
10 větší pravděpodobnost, že upadnou do závislosti na drogách
9 x větší pravděpodobnost, že skončí v převýchovném domově
20 x větší pravděpodobnost, že skončí ve vězení
* US DHHS – ministerstvo zdravotnictví a sociálních služeb; česká data nejsou sledována.
Ve studii zjišťující, proč matky dětí svěřených do výlučné péče uvádějí soudu jinou frekvenci návštěv než otcové, 40% matek svěřilo, že zrušilo návštěvu, aby potrestalo svého exmanžela (American Journal of Orthopsychiatry 1979). Nabízí se otázka, jestli matky znají rizika, kterým své děti vystavují – jistě v dobré víře! – dokud jsou malé, nevinné, a dle nich „patří ještě k mámě".
Fakt, že většina rozvedených matek uzavře druhé manželství a dítě tedy bude mít doma „mužskou autoritu", který byl v českých médiích uveden jako útěšný, je útěchou vedoucí do pekla: v citované americké statistice (studie 17100 dětí) různých typů rodin děti žijící s matkou a otčímem dopadly ve většině ukazatelů vůbec nejhůře. (Trestný čin pohlavní zneužívání nezletilých je páchán rodinnými příslušníky až v 90% případů – nejčastěji nevlastními otci.)
Tato fakta vedou k otázce, zda soudy mají návrhy na svěření do péče jenom jednoho rodiče vůbec podporovat, byť by úmysly matek byly sebeušlechtilejší.
(Pozn. Všechny studie, které zjistily přínos společné/střídavé péče o děti, samozřejmě podotýkají, že se to netýká otců s kriminálním chováním nebo závislostí na alkoholu/drogách, nebo s vážnou psychiatrickou poruchou – čili stejnými faktory, které diskvalifikují i matky.)
.
Dodatek:
DIKCE ZÁKONA PREFERUJE STŘÍDAVOU PÉČI
§ 26
(2) Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby.
(4) Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů.
(5) Soud vždy vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní.
Z pohledu znalce jako psychologa (tedy v právu laika) dikce paragrafu jazykově definuje stupně důležitosti pro rozhodování:
1) „soud sleduje především" ... zájem dítěte – právo na oba rodiče: je výslovně primární
2) „soud vždy vezme v úvahu" ... kdo dosud dbal o výchovu: sekundární
3) „soud rovněž přihlédne" ... ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem: je až na posledním místě.
PhDr. Jiří Tyl
PRÁVO A RODINA, č. 11/2006