Když jsme se s manželem, Francouzem, brali, jako většina párů jsme neřešili otázku, co by se stalo, kdybychom se rozváděli.
Před sňatkem jsme měli chvíli „vztah na dálku“, pak nějakou dobu žili ve Francii a volba přijít do Prahy, vzít se a založit rodinu byla výsledkem vzájemné dohody, dokonce se k ní více přikláněl můj bývalý muž, protože tu snáze a rychleji našel dobrou práci. Nároky časné péče o dvě dcery (dnes 4 a 6 let), potíže s adaptací manžela na české prostředí, ale i vzájemné neshody a rostoucí nezájem o společný život, vedl k tomu, že se manžel před rokem odstěhoval. Otázka rozvodu visela od té doby ve vzduchu a nás čekalo roční dohadování, na jehož konci byl smírný rozvod.
I když jsme oba chtěli od začátku rozvod dohodou, děti ve společné péči a zachování vztahu na dostatečně dobré úrovni, cesta k tomuto cíli byla plná trní a nečekaných zvratů, které si vynutily nejeden ústupek a práci především na sobě. Ve chvíli, kdy se lidé rozcházejí, obvykle nebývají příliš nakloněni dohodám jakéhokoli druhu. Navzdory původnímu záměru i všechny naše pokusy o dohodu doprovázela netrpělivost, neochota podívat se na situaci očima druhého a emoce lítaly všemi směry. V mém případě se možnost a ochota se dohodnout pověsila na vlásek ve chvíli, kdy muž prohlásil: „Zůstávám tady, než děti vyrostou, a chci, aby chodily do francouzské školy. Taky chci prodat společný byt a auto a rozdělit peníze. Taky bych chtěl holky vídat víc než jeden den v týdnu a jednou za čtrnáct dní o víkendu.“ Byla to pro mě studená sprcha, která zchladila moji snahu o smírný rozchod na bod mrazu. Docela vážně jsem začala uvažovat o tom, že zažádám o svěření dětí do své péče, prodej bytu, ve kterém mám většinový podíl, odmítnu a budu hledat jiné řešení vypořádání jeho podílu a budu trvat na tom, že předškolní děti zvyklé na matku a české prostředí přece potřebují toto prostředí zachovat. A možnost, že by děti jezdily přes celé město do jakési elitní, drahé školy, když mohou chodit do školy za rohem a francouzský jazyk a kulturu si osvojovat i v pozdějším věku, jsem si vůbec nepřipouštěla. Já jsem trvala na svém, on na svém. Naše schůzky končily napětím, někdy křikem (děti u toho nebyly), naše telefonáty často ukončením bez rozloučení.
Pomoc zvenčí
Situace se vyhrotila, když jsem o změně svého pohledu začala otevřeně mluvit jako o reálné možnosti. Odpovědí bylo: „To je vyhrožování. Na to nemáš právo. To si zkus.“ Najednou se předávání dětí stalo komplikací, dohody o tom, kdy s nimi bude, padaly jako přezrálé hrušky, a jakýkoli kontakt, i telefonický, se omezil na absolutní minimum.
„Takhle se nedá žít, natož vychovávat děti,“ říkali jsme si asi oba, ale každý z daného stavu věcí vinil toho druhého.
Občas padlo slovo o mediaci, právníkovi, ale trvalo přes půl roku, než jsme si každý opatřili právníka a začal docela jiný proces.
Moje první schůzka s právničkou se protáhla z jedné hodiny na tři a výsledkem byly dva návrhy, zaslané druhé straně - jeden na sporný, druhý na smírný rozvod. První zohledňoval můj postoj v opozici, druhý byl pokusem o kompromis.
Celý článok si môžete prečítať na www.rodina.cz/clanek9217.htm